Eva Mändelová se narodila 16. července 1921 v Žatci. Její otec Arnošt, veterán z první světové války, učil na gymnáziu latinu a řečtinu. Už v roce 1938 museli Mändelovi poprvé opustit domov, z převážně německého města se nuceně stěhovali do Prahy. O pár měsíců později Němci obsadili zbytky Československa a na rodinu dopadla všechna protižidovská nařízení.
Eva ještě stihla poznat svou první lásku: Richarda Roubíčka, s nímž se zasnoubila a jemuž se podařilo uprchnout do Anglie. Pokoušel se zajistit vízum i Evě, ale marně. První zápis z Evina deníku je z 10. prosince 1941: "Dopoledne doma, odpoledne na nákupech, půl hodiny po návratu volá teta Elsa, že jsme v příštím transportu..."
Cena paměti národaEva Roubíčková je nominována na letošní Cenu Paměti národa. Slavnostní udílení, které pořádá nezisková organizace Post Bellum ve spolupráci s Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů, proběhne 12. prosince 2012 v Národním divadle v 21 hodin. Večer režíruje Matěj Forman. Vstupenky zdarma mají členové Klubu přátel Paměti národa. Na letošní Cenu Paměti národa jsou nominovány i přítelkyně Evy Roubíčkové Ilsa Maierová a Markéta Nováková. Obě byly za okupace deportovány do terezínského ghetta a v roce 1944 do Osvětimi. Zde můžete podpořit Evu Roubíčkovou a napsat jí vzkaz. Příběh Ilsy Maierové a Markéty Novákové najdete na adrese www.cenypametinaroda.cz a na iDNES.cz. |
"Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme," vzpomíná Eva Roubíčková o víc než šedesát let později. "Ale pravda je, že jsme už jeden domov museli opustit, v Praze jsme bydleli v mnohem skrovnějších podmínkách, jeden pokoj a kuchyň. A tak jsme si říkali, že to v tom Terezíně nemůže být o moc horší. Člověk si prostě neuměl představit, s čím se setká, co je možné..."
Po příjezdu do bývalého pevnostního města, proměněného z rozkazu nacistických úřadů v ghetto, přidělili Evu na zemědělské práce. Znamenalo to drobné štěstí. Za prvé měla naději, že ji práce ochrání před deportací na východ, za druhé mohla v zahradách "šlojzovat", čili sebrat a tajně si odnést něco k jídlu.
Karel Košvanec, železničář - dobrodinec
V létě roku 1942 poslali Evu Mändelovou pást ovce na louku pod šance. Tehdy si poprvé všimla muže v železničářské uniformě, který směrem k ní nenápadně gestikuloval. "Nejdřív jsem si ho nevšímala, protože jsme měli přísně zakázáno stýkat se s jakýmikoli Nežidy. Ale pak se ukázalo, že mi tam schoval balíček. Byla v něm cibule, chleba se sádlem, dokonce snad i cigarety."
Železničář z Bohušovic se jmenoval Karel Košvanec a pomáhal Židům z prostého, ale vzácného motivu: byl soucitný a obětavý, a také statečný. Dvakrát od něj Eva dostala balíček, dvakrát pronesla jídlo do ghetta, potřetí ji chytil četník. Terezínští četníci byli Češi. Jejich velitel Janeček (po válce popravený za kolaboraci) pak Evu Mändelovou fackoval, hrozil jí smrtí a nakonec ji zavřel do izolace. Chtěl, aby prozradila, kdo jí pomáhá.
Po měsíci se Eva dostala z cely. Košvance neprozradila. Kdyby to udělala, čekaly by ho v lepším případě výslechy na gestapu a značné potíže, v horším deportace do lágru.
Karel Košvanec jí pak dál (stejně jako jiným Židům) nosil jídlo, její rodina nemusela hladovět. "Od svého árijce jsem dostala balík. Nevím, co mám dělat. Jednak bych se s ním ráda sešla, neboť nejde, aby (…) posílal dárky zcela zadarmo. Ovšem ti, kteří mi od něj přinášejí věci, mě hrozně zrazují, protože je velmi neopatrný a vše vypravuje i zcela cizím lidem. (…) Když slyšel, že mám těžce nemocnou přítelkyni, tak jí poslal umělý med a ovoce. Není to báječné?" zapsala si Eva Mändelová 30. prosince 1942.
Transport. Žádný odklad. Žádná reklamace
Lidé v ghettu si uchovávali naději, že každá válka a každý krutý režim musí skončit. Deportace na východ ale neustávaly, a na podzim roku 1944 je Němci zintenzivnili. "V říjnu šel neúprosně jeden transport za druhým do Polska. Na rozdíl od všech předchozích transportů ale tentokrát nebyl možný žádný odklad, žádná reklamace, žádné odvolání, žádná milost. Téměř celé ghetto bylo likvidováno. (…) Nakonec jsem zůstala zcela sama. Jako první šel v říjnu Otta, pak mí rodiče… Tehdy jsem se hlásila do transportu dobrovolně, šla jsem až k lagerkommandantovi Rahmovi a prosila ho, aby mě pustil do Polska s rodiči. Marně. Tak jsem zůstala odsouzena k Terezínu … Byla jsem však naprosto zlomená a apatická. Můj život ztratil smysl…" stálo v deníkovém zápisu z prosince 1944.
V té době už Židé v Terezíně věděli nebo přinejmenším tušili, že deportace na východ znamená záhubu. Eva ztratila naději, její záznamy se staly strohým výčtem denních událostí. Tak to šlo až do 5. května 1945, kdy je datován její poslední zápis. Pouhá dvě slova: "Schluss, KONEC".
Terezín byl osvobozen. Lidé, kteří přežili věznění, pochody smrti i zákeřnou epidemii skvrnitého tyfu, se mohli vrátit domů. Často však neměli kam. "Bylo to jedno z nejhorších období mého života. Když jsem zjistila, že jsem úplně sama, že nikoho nemám, žádná rodina neexistuje," vzpomíná Eva.
V květnu 1945 se vrátil do Prahy v řadách vojáků bojujících na západní frontě Evin předválečný snoubenec Richard Roubíček. Setkali se, a zjistili, že jejich láska přežila holokaust i válečné hrůzy. Vzali se a měli spolu dvě děti. Železničář Karel Košvanec zemřel nedlouho po válce, přispěly k tomu i zdravotní komplikace, které si přivodil za studených nocí, kdy tajně nosil jídlo do ghetta.
Příběhy 20. stoletíPříběh Evy Roubíčkové zmapovali dokumentaristé z Post Bellum. Slyšet jej můžete tuto neděli v 10:05, pokud si naladíte Český rozhlas-Rádio Česko, pořad Příběhy 20. století. Společnost Post Bellum sbírá vzpomínky pamětníků od roku 2001. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vede internetový portál Paměť národa, kde jsou příběhy k nalezení. Post Bellum žije především díky drobným darům, na jejich webu můžete pomoci i vy a stát se členem Klubu přátel Paměti národa. |
