Kde jste se při tvoření písma pro prezidentský slib inspirovala?
Vycházela jsem z československé a české tradice. Zejména z klíčových osobností českého typografického oboru, kterými jsou třeba Oldřich Menhart nebo Jaroslav Benda.
Tito dva pánové měli většinou v historii na starost státnické kaligrafované adresy. Někdy to byly medaile, různé diplomy, vyznamenání a tak dále. Chtěla jsem na ně navázat. Inspirovala jsem se jejich tvorbou, jejich tvaroslovím a zkusila jsem ho současněji a za použití moderních nástrojů přepsat svým rukopisem. Snažila jsem o oživení, ale zároveň by písmo mělo být v jistém pojetí tradiční, české, dobře čitelné a dobře zpracované. To se mi doufám podařilo.
Bylo těžké najít hranici vkusu?
Bylo. Vzniklo strašně moc variant, asi 150 verzí. Protože jsem písmomalířka, která se živí současnými skripty, tak jsem to nechtěla udělat příliš současné a trendy. To se zkrátka k Hradu nehodí. Řešili jsme, že to nemá být exhibice autora a jeho ega, ale že bych měla svoje ego potlačit a snažit se jít na ruku estetice, jaká je třeba ve Vladislavském sále, kde je zlato a bohatost. Písmo by mělo odpovídat honosnosti a majestátnosti toho, pro koho je psáno.
Grafika slibu pro Pavla budí rozpaky kvůli nezvyklému fontu mladých umělců |
Do kontrastu jdou duralové desky (autorem desek je produktový designér Karel Matějka pozn. red.), které jsou čistým produktem průmyslového designu. Pracuje se současnými materiály, které máme kolem sebe třeba na iPhonech. Je to příjemná fúze mezi moderním a historizujícím. O to nám šlo, vytvořit zajímavý kontrast, který by chytil za oko. I díky tomu se kolem toho strhává taková pozornost. Lidi to něčím zaujalo, ať pozitivně či negativně.
Změnila byste nějak podobu písma po negativní odezvě na sociálních sítích?
Ta negativní kritika je založena zejména na zvláštních úsudcích. Lidé si například myslí, že to je font, ale ono se nejedná o font, ale o ručně psané písmo. Ve chvíli, kdy se na to díváte touto optikou a každý by to měl napsat ručně sám, tak by to už tolik lidí nezvládlo. Musím říct, že mám doktorát, vím co dělám a svůj obor znám. Doufám, že když po 150 verzích dospěju k rozhodnutí, které jsem navíc konzultovala, že je správné.
Neměnila bych tedy stávající podobu, ale pokud bych podobný úkol dělala znovu při nové inauguraci, tak bych samozřejmě slib zpracovala opět jinak, zase s důrazem na nějaký vývoj.
Čekala jste negativní reakce?
Čekali jsme hlavně legrační komentáře ve stylu „Slavnostně přísahám, že jsem připraven pro každou špatnost“, nebo něco takového. Opravdu mě ale překvapilo, s jakým detailem si lidé všímají písma. Typografie je u nás hrozně malý obor a v České republice se mu věnuje dohromady sto lidí. Najednou si široká veřejnost všímá písma. To je úplně fantastické!
Postupně zjišťujeme, že každému záleží na takovýchto malých detailech. My to děláme především pro lidi. Pokud jsme dokázali u laické veřejnosti zvýšit kulturní povědomí o písmu a grafickém designu, tak i skrze negativní reklamu je to pro mě ten nejlepší výsledek. Pokud bychom tím zaujali třeba jen dva lidi, kteří se budou o písmo zajímat a začnou číst knihy o podobném tématu, tak je to velký úspěch.
Petra DočekalováVystudovala písmo a typografii na UMPRUM v Praze. Je členkou týmu Suitcase/Briefcase Type Foundry a autorkou knih Jaroslav Benda 1882–1970: Typografická úprava a písmo a Typo 910. Zdroj: petra-d.com |
Říkala jste, že jste písmo psala ručně. Kolik pokusů si vyžádala finální verze?
Výslednou podobu jsem napsala napoprvé, protože už byla daná velikost, velikost fixu a tak dále. Všechno bylo přesně rozloženo. Protože jsem útržky toho nápisu předtím napsala asi tisíckrát, už jsem to měla v ruce. Zároveň mám nějakou kaligrafickou zkušenost, tak to šlo snadno.
Ve finální podobě používáte dvě barvy, modrou a černou. Předešlé sliby pracují jen s jednou barvou, černou. Mají i barvy nějakou symboliku?
Mají. Modrou jsem chtěla zdůraznit jakousi naději, která s volbou nového prezidenta souvisí, potom demokracii a svobodu. To jsou věci, které mi k modré sedí. Černá je ta tiskařská čerň, která znázorňuje vážnost úřadu, zároveň stálost, pevnost a tradičnost.
Přemýšlela jste i o jiných barvách?
Nechtěla jsem tam dávat červenou, která by mohla inklinovat třeba ke komunistické minulosti. Zelená je zase příliš enviromentální. Žlutá a zlatá by mohly jít do nějakého kýče, stejně tak stříbrná.
Nedostatečná pozornost
Jak hodnotíte předešlé grafické podoby prezidentských slibů?
Bohužel tyhle sliby byly hrozně tristně upravené. Jednalo se vlastně o výchozí písmo ve Wordu, kterým vysadíte do bloku text bez jakéhokoli zarovnání a vytisknete ho na kancelářský papír. Ostuda. Takto se to dělat nemá.
Poslední slib, který podepisoval pan Zeman, ten už aspoň kaligrafovaný byl, ale nejednalo se o typicky české písmo. Je to nějaké klasická kancelářská Italica a ta úprava je příliš jednoduchá, ničím nevybočuje a ničím neinklinuje k české tradici a historii.
Sláva i parodie na demokracii. Jak vypadaly inaugurace v české historii |
Je škoda, že takhle důležitý dokument a myslím si, že jediným dokumentem, který má podobnou váhu, je Ústava, si nezasluhuje v naší zemi dostatečnou pozornost. Klidně by se mohly vypisovat veřejné grafické soutěže na zpracování takovýchto tiskovin. Třeba rok předtím, než je potřeba je použít. Myslím, že v naší zemi na to kapacitu máme, aby byli vyzváni kvalitní grafičtí designéři.
Předešlé sliby dělal taky grafik, nebo je vytvořila Sněmovna sama?
Myslím, že to udělali v Archivu Poslanecké sněmovny sami úředníci, protože se to vždycky dělalo na poslední chvíli a neexistovala pravidla. Předchozí českoslovenští prezidenti slib podepisovali do Ústavy. Poté se slibový arch vyňal a podepisoval se samostatně. Asi tam byl chaos a nikdo neřešil, jak to vypadá. Dneska, kdy máme prostor to řešit, tak je na to málo času a není to komplexně zpracováno v duchu celé grafické podoby státní správy a prezentace Hradu.
Kolik jste na grafickou podobu slibu měli času vy?
Reálně asi tři týdny. Od zvolení nového prezidenta. Bohužel jsme ještě jeli na plánovanou dovolenou, takže to bylo zkráceno o 14 dní a po návratu nás čekaly tři týdny intenzivní práce, abychom to odevzdali týden před inaugurací. Takováto zakázka se má dělat půl roku minimálně.
Obrátila se na vás Poslanecká sněmovna přímo, nebo proběhlo nějaké výběrové řízení?
Výběrové řízení nebylo, protože to vzniklo živelně. Již jsme spolupracovali s Archivem Poslanecké sněmovny dříve. Řešili jsme s nimi písmo a digitalizaci. Když byla volba prezidenta, tak jsme zrovna řešili, kdo bude dělat novou podobu slibu. Archiv řekl, že to znovu může napsat jejich kaligrafka, ale nabídli to i mě. To jsem přijala, ale protože ke všem projektům přistupujeme zodpovědně, tak to logicky narostlo.
Společně s Karlem Matějkou jsme si říkali, že takováto zakázka nemá být pouze tiskovina, jako arch papíru. Má to být celek. Chtěli jsme objektu dát nějakou váhu, aby se jednalo o artefakt, který i za 50 let vystavíte do vitríny a někdo se na něj půjde podívat jako třeba na korunovační klenoty.
Šlo nám o to navrátit důstojnost hradním tiskovinám a vrátit jim status exkluzivity, vážnosti a hlavně kvality. Kaligrafie je jenom doplňkem k deskám a peru, jedná se o celek, set. Takto by to do budoucna mohli zpracovávat i další výtvarníci, mohl by z toho vzniknout i nějaký sbírkový předmět.
