Kdy vás poprvé napadlo: Co kdybych emigroval?
Na jaře 1969, v době, kdy každý ještě měl pas a mohl jezdit do ciziny, jsem strávil půl roku na jedné americké univerzitě a tam jsem samozřejmě intenzivně přemýšlel o tom, navrátit-li se, či nenavrátit. Měl jsem ale pocit, že ten proces byl již nastartován, že dříve či později nějak skončí a že je třeba být při tom, a nikoli se na to dívat z klidu, pohodlí, pohody a nepochybně vyšší životní úrovně profesůrka na americké univerzitě. A zpětně říkám, že jsem udělal dobře.
Věřil jste Dubčekovi?
Já nikdy nebyl členem komunistické strany a pro nás, kteří jsme chtěli jít rychle dál, dubčekovština a vůbec Dubčekova volba do čela strany byla obrovským zklamáním. Mluvím o lednu 1968. I proto, že jsem pracoval v Ekonomickém ústavu Akademie věd, jejímž ředitelem byl Ota Šik, tak byly naděje, že to bude někdo z daleko radikálnější skupiny.
Co považujete za větší národní tragédii, rok 1968, či 1969?
Nechtěl bych to tak fatálně oddělovat, protože to byly události propojené, jedna navazuje na druhou. Je naprosto jisté, že rok 1968 byl rokem jistého vzdoru. Do značné míry celonárodního a v tomto smyslu jednota národa nebyla narušena. Ta se postupně začala drolit a 21. srpen 1969 byl přesně tou roční epizodou, kdy k tomu drolení došlo do té míry, že pak už to pokračovalo ve starých kolejích „po našem“ a s našimi lidmi, kteří to organizovali.
Kdy jste osobně ztratil naději, že věci se mohou vyvíjet ještě k dobrému?
Pracoval jsem v té době jako mladý vědecký pracovník Ekonomického ústavu Československé akademie věd, kde se rodila ona slavná československá ekonomická reforma. Neboli já už jsem tehdy byl u toho, já se účastnil spousty mítinků a jako sedmadvacetiletý poskytoval rozhovory pro média. Psal jsem pravidelně do všech možných novin a časopisů. Takže pro mne to nebyla nějaká okrajová vedlejší věc. V té chvíli jsem založil skupinu mladých ekonomů, která se nazývala KMEN (Klub Mladých EkoNomů), jejímž jsem se stal prvním prezidentem, a tato skupina lidí zaútočila už v roce 1968, tedy před 21. srpnem, na Šikovu ekonomickou reformu zprava, považovala ji za nemožnou. Hodnotila ji samozřejmě jako pokus vylepšit existující stav, ale trvala na tom, že takový hybrid nemůže nikdy existovat a že tudy cesta v žádném případě nevede. Neboli pro mne iluze o tom, že by takovéto míchání jakýchsi socialismů s lidskou tváří bylo možné, opravdu v tu dobu dávno neexistovala.
A vpád sovětských vojsk?
Pro mne v tomto smyslu ani 21. srpen nebyl šokem ideovým. Byl samozřejmě šokem lidským. Ale nebyl tam žádný ideový přerod v mé osobě. Musím zdvihat obočí nad naivitou některých lidí, kteří prozřeli až 21. srpna. To je strašně pozdě.
Věřil jste po srpnu 1968, že se dá něco zachránit?
Věřil jsem, že byl nastartován určitý proces, který mohl mít určitou dynamiku. Že nemůže zůstat v té podobě, v jaké byl 20. srpna v noci, to jsem samozřejmě věděl a v tomto směru jsem byl optimistou. To říkám naprosto jasně. Myslel jsem, že je možné jít dál. Druhou věcí je, jestli jsem si to myslel i v tom roce drolení, jak jsem před chvílí nazval rok 1969. I v tomto ohledu jsem byl trošku optimističtější, než byla realita, protože jsem myslel, že některé věci, které tady vznikly v letech 1965, 1967, 1968, už jsou nezvratné a že tady zůstanou. I v tomto ohledu jsem se mýlil.
Těsně před srpnem 1968 jste poskytl rozhovor pro rozhlas...
V „KMENU“ jsme byli velmi radikální a bouřliví. Natočil jsem se dvěma třemi kolegy půlhodinový rozhovor na téma útoku na reformu zprava. A řekli jsme tam neuvěřitelně agresivní slova na tehdejší dobu. Tenkrát existoval týdeník Československý rozhlas, kde dopředu uveřejnili avízo, na co se mohou posluchači těšit. A když jsem viděl program a v něm informaci o tom rozhovoru, říkal jsem si, to bude neuvěřitelný skandál. Absurditou je, že to byl poslední výtisk před 21. srpnem, takže samozřejmě ten rozhovor už nebyl potom odvysílán. To je dnes jen takový střípek, ale tenkrát, když jsem viděl dopředu oznámení o tom rozhovoru, říkal jsem si: „To bude pěkná mela.“
Vědí mladí dost o letech 1968 nebo 1969?
Oni to nezažili, ale oni to musí vědět, musí to znát. Je to otázka rodičů, mám pocit, že moji synové toho vědí dost, i když se narodili potom. Takže je to věcí rodičů, nejen škol. A je to obrovský úkol.
Kde jste byl vy sám přímo 21. srpna 1968?
Já jsem shodou okolností byl v Rakousku, dozvěděl jsem se to někdy v dopoledních hodinách, ale po pár dnech jsme se vraceli všichni do Prahy a začalo to tragické období. Myslím, že jsme to prožívali nesmírně.
Při zahájení výstavy 1968/1969 na nádvoří brněnské radnice zavtipkoval písničkář Vladimír Veit, že udělal v životě dvě chyby. Že emigroval a vrátil se domů. Co tomu říkáte?
Když jsem poslouchal pěkné písničky pana Veita, které se mi opravdu líbily, jeho zavtipkování považuji za populistický laciný vtípek písničkáře. Kdybych si s ním teď mohl sednout, tak si s ním dám deci vína a budu s ním diskutovat, zda to myslí vážně, nebo je to taková úlitba jisté populárnosti a popularitě. Já si myslím, že takhle lehoučce se o tom vtipkovat nedá.
Ještě zpět k roku 1968. O reformu tehdy usiloval ekonom Ota Šik...
Prožíval jsem debaty s Otou Šikem, jestli má v té chvíli, v tom momentě vzít roli místopředsedy vlády odpovědného za ekonomiku a jestli vůbec ta role bude dostatečná, aby se nediskreditoval a aby mohlo dojít k změnám. V momentě, kdy se Šik stal místopředsedou, udělal v Ekonomickém ústavu jakési setkání, v dnešní terminologii bychom to nazvali raut s povídáním. A on mi tehdy řekl: Tak vy jste ten známý kritik mé koncepce, ale přesto, jdu dělat místopředsedu vlády, byl bych rád, kdybyste se stal jedním z mých poradců. Já se sklenkou v ruce jsem řekl, tak dobře. Takže to všechno, co se tehdy dělo, nebyla četba z knížek, ale součást života.
