„Do mých devatenácti trvalo, než jsem zjistil tuhle svoji odlišnost. Když se podívám zpátky, dlouho jsem cítil, že je něco jinak, aniž bych to dovedl pojmenovat. Vadilo mi, když mi někdo řekl ‚slečno‘. Dnes vím, že jsem nebinární člověk,“ začíná své vyprávění Eva, jenž si nepřeje zveřejnit své příjmení.
„Když jsem si uvědomil, jak se věci mají, pustil jsem do světa video. Na sociálních sítích se ta zpráva rychle rozšířila. Všichni z mého okolí to o mně vědí, včetně spolužáků z fakulty. Rodiče jsou s tím srovnaní. I když si nemyslím, že tomu stoprocentně rozumějí, snaží se mě respektovat, stejně jako mladší bratr.“
Eva si nejprve zkoušel prezentovat se v mužském rodě v písemné komunikaci a pak o sobě začal tak i mluvit. Uvědomuje si, jaké má štěstí na tolerantní lidi kolem sebe. Blízcí mu vycházejí vstříc, i když se občas někdo splete.
Na přírodovědecké fakultě studuje molekulární biologii. Má čerstvý titul bakaláře a chce ve studiu pokračovat. Profesní budoucnost spatřuje Eva ve vědecké práci. Tu soukromou už tak jasně nevidí. Na otázku, zda ho přitahují muži nebo ženy, nemá jednoznačnou odpověď.
„Se mnou je to komplikované. Přitahují mě nebinární lidé, pak víc ženy než muži. Měl jsem vztahy s trans i cis lidmi. To jsou ti, jejichž genderová identita odpovídá pohlaví, se kterým přišli na svět. Pohlaví pro mě vlastně není podstatné,“ prozrazuje otevřeně.
Už žádná duševní porucha
Nebinární lidé, jejichž identita nespadá do kategorie muž či žena, existovali vždycky, jen termín je z pozdější doby. Širší veřejnost má však většinou povědomí jen o takzvané transsexualitě. Tu už Světová zdravotnická organizace vyškrtla ze seznamu duševních poruch. Od roku 2022 se o této diagnóze, pod níž odborníci nebinární osoby také řadí, bude mluvit jako o genderové neshodě.
Být jiný není špatně. Lidé jsou dnes víc gay friendly, říká mentorka |
V minulém režimu si málokdo troufl dát průchod své přirozenosti a vyjít s barvou ven. Už pět let nacházejí transgender jedinci oporu ve spolku Transparent.
Podle Evy si však řada lidí neuvědomuje že mají možnost identifikovat se i jinak než jako muž, či žena. Spolu se čtyřmi dalšími aktivisty proto letos založili organizaci TakyTrans. Chtějí upozornit na to, že existuje více variant genderové odlišnosti a popsat osobní zkušenosti. Rádi by stmelili trans komunitu jako celek a zbavili ji nádechu lékařské kuriozity.
„Osobně mi vadí, jak se o transgender lidech občas mluví. Vždycky mi zatrne, když slyším klišé typu „on se nechal předělat na ženu“ nebo „narodil se do špatného těla“. „Každý z nás to má trochu jinak a může chtít jiné věci,“ upozornil.
Aktivisté z TakyTrans zaznamenávají příběhy nebinárních jedinců a těch, kteří se teprve hledají. Dávají jim na vědomí, že v tom nejsou sami.
„I když jsou v tomto aspektu i horší země, jako je třeba Maďarsko, kde změnu pohlaví úplně zakázali, za vyspělým světem zaostáváme. U nás se preferuje jen jedna cesta, která nevyhovuje každému. Podmínkou úřední změny pohlaví je operativní sterilizace. Například u trans mužů je povinná hysterektomie (odstranění dělohy), což je poměrně velký zákrok, který se leckdo zdráhá podstoupit jen kvůli změně jména a písmenka F či M v občance,“ popisuje Eva.
Na festivalech Prague Pride nechybí
Sám o operaci ani o hormonální léčbě neuvažuje. Na druhé straně si umí představit, že za pár let se k tomu třeba rozhodne. Zalíbilo se mu hebrejské mužské jméno Ezra a nevylučuje, že ho časem upřednostní před Evou.
Polsko chce odstoupit od Istanbulské úmluvy, Rumunsko ruší genderová studia |
Jako každý rok se Eva zúčastní festivalu Prague Pride, který začíná v pondělí a tentokrát proběhne kvůli koronaviru bez průvodu. Tématem letošního jubilejního 10. ročníku je vzájemné poznávání v rámci LGBT komunity i směrem ven. Podle Evy je více osvěty velice žádoucí.
„Poprvé jsme na festivalu byli s rodiči, tuším, už v roce 2012. To jsem ještě pořádně nevěděl, že je se mnou něco jinak. Někdo na to přijde v deseti, jiný třeba až ve čtyřiceti. Svět se ale mění a já to rozhodně nevnímám jako svůj handicap.“
