Aby však bolesti nebylo více, než je třeba, dokonce aby výsledkem tohoto procesu byl jedinec schopnější a zralejší, je třeba zapojit vysoce profesionální personál. Ani takzvaný sociální stát nic nezmění na tom, že za kvalitu se platí. Jenomže tento stát neplatí. V první den školy, až dozní projev ministryně, osloví žáky a studenty špatně placení lidé, kteří budou živoucím dokladem toho, jak si tato společnost učitele váží.
Slovy ano, ale skutek utek. Proto také v učitelském stavu zůstávají: idealisté, kteří milují svou práci, lidé, kteří nic jiného neumějí, pragmatici, kteří se kromě školy živí ještě něčím jiným. A různé kombinace.
Nezamýšleným důsledkem postoje nové vlády k učitelům bude možná vzestup liberálního smýšlení u některých občanů. Ti chytřejší totiž brzo pochopí, že se o sebe a své děti musí postarat sami. Nebudou se spoléhat na finančně podvyživený organismus státního školství, ale raději nakoupí svým dětem knihy a zaplatí jim jazykové kurzy a co nejdéle je vyvarují vlivu televizního upíra vysávajícího z života malých neviňátek drahocenný čas.
Vzdělání je majetek, a to velmi univerzální. O vzdělání vás někdo připraví jen tak, že vás připraví o hlavu. Ani povodně a režimy vyhánějící člověka z domu nemohou zničit skutečný lidský kapitál, totiž sociální a kulturní.
Ti bohatší a velmi bohatí pošlou své děti na školy soukromé. Socialisté v tuzemsku i Evropě jsou v tom přece sami avantgardou a výjimečně se vyplatí je následovat. Ale i ti, kdo na závratné školné nemají, mohou začít od nuly. Nebudou na ní dlouho.
Někdo si snad počká na zázrak. Na tajuplná navyšování a zase nezvyšování platových tříd, na jakási procenta zmítající se více než burza v rozvojové zemi, na sliby a sliby a sliby... Poučení? Peníze se nedají proměnit v inteligenci, ale inteligence v peníze, ta už ano.
