Podle pamětníků byla poslední slova Františka Pecháčka před odchodem na popraviště: „Sbohem, bratři, vím, že jdu na smrt, ale nebojím se jí. Statečný muž umře jednou, jen zbabělci umírají stokrát. Umřu s klidem, protože vím, že naše oběti nebyly marné.“ O jeho smrti se dodnes spekuluje. Podle jedné z verzí na něj dozorci poštvali psy, kteří jej zaživa roztrhali.
Jan Pecháček se o život a činy svého příbuzného začal podrobněji zajímat před několika lety. Hodnotami a odkazem odvážného sokola se prý v rodině řídí. „Pohyb je pro nás hodně důležitý. Pro strejdu sport znamenal celý život,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz Jan Pecháček.
František Pecháček(1896-1944) 
|
Který z činů vašeho praprastrýce pro vás byl nejsilnější?
Určitě je to moment jeho zatčení. Musel být neuvěřitelným hrdinou a dva roky i přes mučení vydržet neříct nic, co by vyzradilo informace k dopadení někoho dalšího.
A on to vydržel. V tu chvíli musel zapomenout na všechno ostatní. Do poslední chvíle držel svůj odkaz a přesvědčení o tom, že dělá tu nejlepší věc.
Dostal se až na mistrovství světa i olympiádu. Šel si za svým cílem tvrdě?
Ano, sportu obětoval úplně všechno, i manželku poznal díky Sokolu. Po opuštění armády převzal funkci učitele tělesné výchovy Stálých cvičitelských škol v Tyršově domě. Aktivně se také zapojil do příprav slavného X. všesokolského sletu pořádaného v roce 1938. Na jeho skladbu Přísaha republice tehdy cvičilo třicet tisíc branců.
Mnoho z nich následně prošlo i branami nacistických koncentračních táborů.
Být sokolem tehdy symbolizovalo odhodlání bránit se nacistické agresi. Ostatně František se bezprostředně po okupaci zapojil do protinacistického odboje a stal se zemským velitelem odbojové organizace Obec sokolská v odboji. Stejnou funkci převzal i v sokolské odbojové organizaci Jindra po nástupu Heydricha na podzim 1941.
Jakou roli měl František Pecháček při přípravě atentátu na Heydricha?
Významně se podílel na podpoře londýnských výsadkových skupin, osobně se stýkal s představiteli Anthropoidu Josefem Gabčíkem a Janem Kubišem a spolu s Janem Zelenkou-Hajským patřil k nejrozhodnějším zastáncům Heydrichovy fyzické likvidace. Podílel se také na ukrývání parašutistů z Velké Británie i na přípravách atentátu na Heydricha.
Jak jste předávání prožíval?
Bylo to pro mě hořkosladké, vzbuzuje to ve mě obrovskou hrdost. Na to, co se tehdy stalo a co strejda dokázal, jakou myšlenku měl. Na druhou stranu mě mrzí, že se toho nedožil.
Hned napoprvé všechny převálcoval
Co myslíte, že by na státní vyznamenání váš praprastrýc říkal?
Byl by hrdý. Moje největší přání by bylo, aby se toho mohl dožít on i můj děda Jaroslav Pecháček, který jeho odkaz držel nejvíce a který před gestapem uchránil tři alba. Jsou ze života Františka Pecháčka, pracovního i soukromého. Je to asi nejkouzelnější věc, která ukazuje dobové formy, jeho příběh. Je neskutečně nádherné, jakou si s tím dal práci. Měl krásné písmo. Je to jedna z mála věcí, která se dochovala, o to víc si toho vážíme.
Kdy jste se začal zajímat o historii svého rodu? Pomáhal vám s tím někdo?
Právě děda. On byl asi v osmnácti letech zatčen v Nové Pace s Františkem Pecháčkem a jeho ženou Milkou. Ve věznici tam ostatním předcvičoval, což mu možná i trošku zachránilo život. V Praze pak dokonce založil „Spolek přátel sokolského borce Františka Pecháčka“, který jsme po smrti mého dědy obnovili a snažíme se aktivně udržovat. Já se začal hodně zajímat před několika lety, kdy jsem se dostal k těm zmíněným rodinným albům.
Je z nich vidět, že sport byl pro něj vším.
Na každé dochované fotografii je vidět, co pro něj Sokol znamenal. Když v dětství v Záhornici u Městce Králové viděl první sokoly, šel si do vedlejší vesnice zacvičit a hned napoprvé všechny převálcoval. A pak už tam nechtěli, aby soutěžil v další soutěži, protože by místním borcům sebral medaile.
Na hrazdě na mistrovství světa v Lublani v roce 1922.
Prezident byl milý, moc toho nenapovídal
Kromě sportu byla pro Františka Pecháčka důležitá také svoboda. Co by říkal na dnešní svět?
Taky by mě to zajímalo. Myslím že by se mu tady líbilo, vždyť za tohle bojoval. Byl by nadšený, že můžeme žít ve svobodě. Přeji si, aby v naší rodině takové hodnoty přetrvaly. Možná si to ani neuvědomujeme, v krvi to ale máme. Mám na mysli čestnost, odvahu nebo prosté dodržování slibu. Prostě chovat se tak, jak se má.
Jaké další hodnoty pro něj byly důležité?
Z historek i třeba z dobových fotek je zřejmé, že chtěl předávat odkaz dalším generacím. Vlastní děti neměl, vychovával syna své manželky, který ale nebyl jeho. O to víc se věnoval dorostencům v Sokole, kterým předával své zkušenosti.
Hrdinného sokola nacisté předhodili psům. Jeho manželku zplynovali |
Jste také sokol?
Jsem v Sokole Dolní Chabry, líbí se mi atmosféra a také že můžeme předávat odkaz dál. Gymnastiku ale jako praprastrýc nedělám, baví mě spíš kruhové tréninky ve skupině.
Co vám na slavnostním večeru říkal prezident Petr Pavel?
U předání jsme toho moc nestihli, to spíše těsně před začátkem. Pár vět jsme prohodili, ale to je jen mezi námi. Byl milý, moc toho nenapovídal a já také ne, především jsem mu poděkoval. Shodou okolností jsme se znali už z dřívějška, jezdí k nám totiž do autoservisu. Jsem moc rád, že vyznamenání dostal František zrovna od něj.
Připravujete ve spolku přátel sokolského borce nějaké aktivity spojené s vyznamenáním?
To bude teď velké téma. Momentálně je v plánu sraz u jednoho sochaře a předání posledního alba, které je aktuálně vystavené v Tyršově domě. Připravujeme totiž bustu Františka Pecháčka, která bude následně vystavena ve Vojenském muzeu.
