Praha – sobota 27. září 1941. Počasí 927. dne německé okupace odpovídalo běžnému středoevropskému podzimnímu dnu. Byl to zdánlivě tuctový den bez srážek, kdy nejvyšší denní teploty na kbelském letišti dosáhly 17,2 °C. V kinech se snažili Češi zapomenout na stále horší zásobování, dvojjazyčné nápisy i všudypřítomný stín gestapa při veselohrách Přednosta stanice, Roztomilý člověk, Provdám svou ženu či nedávno uvedené taškařici Hotel Modrá hvězda. Faktu, že v Evropě probíhá válka, se však nedalo v povinném nočním zatemnění a u lístečku na knoflíku rozhlasového přístroje, jehož text vyhrožoval smrtí za poslech zahraničního rozhlasu, rozhodně zapomenout.
V tento den zahájily německé jednotky operaci proti jugoslávským partyzánům v prostoru Užice, britská ponorka Upright u Messiny na Sicílii potopila italskou torpédovku Albatros, německá Kriegsmarine naopak zařadila do svých vlčích smeček novou ponorku U-436, zatímco britští commandos provedou v noci operaci Chopper – demonstrativní výpad na Saint-Aubin-d’Arquenay v okupované Francii.
 |
Pokud v květnu 1941 válečná situace nevypadala dobře, protože Hitler ovládal prakticky celou Evropu a jediným ostrůvkem svobody byly bombardované britské ostrovy, zatímco pán moskevského Kremlu soudruh Josef Vissarionovič Stalin byl stále ještě oficiálně Hitlerovým spojencem, nyní v září byla situace ještě mnohem horší.
Německý útok na tehdejší Stalinův Sovětský svaz 22. června 1941 vyvolal velké naděje v Praze, Londýně, Bělehradě či v Paříži, že k radosti celé Evropy „ruský medvěd rychle zašlápne německého potkana“, ale realita po třech měsících od německého útoku byla však zatím zcela skličující.
Před deseti dny Němci obsadili Kyjev, o čtyři dny dříve zahájili obléhání Leningradu, který měl být podle zcela jasně formulovaného Hitlerova rozkazu po dobytí vymazán z mapy. Zítra začne za Kyjevem v rokli Babí Jar masové vraždění židovského obyvatelstva z ukrajinské metropole, které dosáhne v krátkém čase třiceti tisíc mrtvých, zatímco za dva dny zahájí německé jednotky operaci Tajfun – první etapu útoku na Moskvu.
Vraťme se však do Prahy, kde toho dne došlo k události, kterou až zítra bude prezentovat protektorátní tisk. Toho dne do Prahy na kbelské letiště přilétá v dopravním letounu Junkers 52, aniž to víceméně kdo v městě nad Vltavou tuší, nový pán nad životem a smrtí v českých zemích. SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD) a prezident Interpolu Reinhard Tristan Eugen Heydrich.
Reinhard Heydrich byl bezesporu nejschopnějším a tím pádem i nejnebezpečnějším realizátorem nacistických zločinů.
Technokrat moci
Tento muž, kterého se bojí v Berlíně i nejeden významný nacista, se narodil v Halle před – při pohledu na jeho funkce pouhými – 37 lety, 5 měsíci a 27 dny. Bývalého námořního důstojníka (mimochodem před léty vyhozeného od námořnictva pro aférku s údajným nedodržením manželského slibu), avšak především bezohledně cynického technokrata moci, přivedla mezi nacisty v roce 1931 jeho žena Lina.
Syn hudebního skladatele, operního pěvce a posléze ředitele hallské konzervatoře Richarda Bruno Heydricha byl beze sporu inteligentní člověk a také solidní houslista, šermíř, pilot, milující otec svých tří dětí, prostě ideální vzor germánského nadčlověka. V mládí však neměl kamarády a spolužáci se mu posmívali pro vysoký mečivý hlas a častovali ho přezdívkou Icik. To už je minulost. Dnes se muž v dobře padnoucí uniformě na jeho vysokém štíhlém těle záhy stane architektem holocaustu s miliony mrtvých Židů. Dnes přilétá do Prahy srovnat tu „českou pakáž“, o které si Adolf Hitler myslí, že je rasovou střepinou, která vnikla do německého těla.
Reinhard Heydrich však přilétá bez rušivých emocí. Má svůj jasný úkol i plán, který dokáže shrnout do jediné věty: „Nechci se pokoušet starými metodami poněmčit tento český ksindl.“
Dosavadní říšský protektor v Čechách a na Moravě osmašedesátiletý Konstantin von Neurath odchází na „zdravotní dovolenou“, protože zdržování dosavadních germanizačních opatření ze strany Čechů i odboj a sabotáže v průmyslu nenechávají Berlín v klidu v době, kdy je třeba v zájmu úspěšného pokračování války zachovat český prostor jako významnou základnu válečného průmyslu. To je úkol pro nového říšského protektora a nikoho nesmí mást slovo „zastupující“ před jeho titulem!
Konstantin von Neurath v roce 1939
V sedm večer oznámí pražský rozhlas, že Neurath onemocněl a po dobu nemoci jej bude zastupovat Heydrich, který však již nekompromisně „zastupuje“, protože po příletu do Prahy se rozhodl neztrácet ani minutu. Již v půl čtvrté je po vstupu do Černínského paláce zatčen protektorátní předseda vlády Alois Eliáš. O bývalém legionáři a diviznímu generálovi, který všemi možnými kličkami brzdil tempo germanizačního úsilí okupantů, gestapo již delší dobu vědělo, že je ve spojení s odbojem i exilovým prezidentem Edvardem Benešem. Proto jej německý „lidový soud“ o tři dny později šmahem odsoudí k trestu smrti. Češi však teprve budou mít možnost poznat krvavé německé pojetí slova protektor, jehož původ v latinském slově znamenal – ochránce.
Říši poslušnost…
Heydrich okamžitě vydává Nařízení o výjimečném stavu, jímž sám sebe zmocnil zavést stanné právo, což také následující den učiní Výnosem o vyhlášení výjimečného civilního stavu. Termíny výjimečný stav či stanné právo pochopí málokdo, kdo je nezažije na vlastní kůži.
Český občan se mohl pravdu o vývoji válečné situace v zahraničí dozvědět jen s rizikem trestu smrt.
Již první den v jízdárně ruzyňských kasáren popravčí čety roztočí kolotoč smrti. Mezi popravenými jsou představitelé ilegální Obrany národa generálové Josef Bílý, Hugo Vojta, František Horáček, Mikuláš Doležal, Oleg Svátek, Václav Šára a další významné osobnosti českého vojenského odboje, jako byl například podplukovník Josef Balabán. Popraveni jsou i pražský primátor JUDr. Otakar Klapka či náčelník České obce sokolské PhDr. Augustin Pechlát.
Pět dní po svém příletu do Prahy 2. října 1941 přednese Reinhard Heydrich ve svém sídle v Černínském paláci projev k vedoucím představitelům okupační moci v Protektorátu Čechy a Morava, kdy zcela zřetelné prezentuje své další plány: „… tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká – zaměřená na válku – druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol. První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří, že českému dělníkovi se musí dát nažrat – abych to řekl jasně – aby mohl konat svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody… Musím jednoznačně a s neoblomnou tvrdostí přivést obyvatele této země, pokud jsou Češi, k poznání, že se nemohou vyhnout té skutečnosti, že jsou příslušníky Říše a jako takoví dluží Říši poslušnost…“
Heydrich měl již i plán konečného řešení svého úkolu s tím, že prostor českých zemí musí být jednou definitivně osídlen německým živlem: „…K rozhodnutí, kdo se hodí k poněmčení, potřebuji rasovou inventuru. Máme zde různé lidi. Někteří vykazují dobrou rasovou kvalitu a dobré smýšlení. S těmi to bude jednoduché, můžeme je poněmčit. Ale na druhé straně jsou zde rasově podřadné živly, které navíc vykazují špatné smýšlení. Tyhle musím dostat ven. Na východě je hodně místa. Mezi těmi póly se nachází střední vrstva, kterou musím dokonale prozkoumat. Jde o lidi rasově podřadné, ale s dobrým smýšlením, pak o lidi rasově přijatelné, ale se špatným smýšlením. S těmi prvními budeme asi muset naložit tak, že je nasadíme někde v Říši, nebo vůbec někde, ale přitom se postaráme o to, aby už neměli děti, neboť v tomto prostoru už je nemíníme dále vyvíjet…Pak zbývá ona skupina, jež je rasově přijatelná, ale myšlenkově nám nepřátelská. Ti jsou nejnebezpečnější, neboť jde o rasově zdravou vrstvu vůdců. Musíme si dobře rozmyslet, co s nimi. Můžeme se pokusit některé z nich přesídlit do Říše, do čistě německého prostředí, tam je poněmčit a převychovat. Když to nepůjde, musíme je postavit ke zdi…“
Žádné iluze
Heydrich sice hovořil v budoucím čase, ale již od neděle se v Praze na jeho rozkaz vraždilo a výsledkem jeho „výjimečného stavu“, který bude trvat od 28. září 1941 do 20. ledna 1942, bude fakt, že nacisté v Praze a v Brně popraví 486 lidí a dalších 2 242 lidí pošlou k likvidaci do koncentračních táborů. S příchodem Heydricha do Prahy si teď mohl dělat iluze o možném soužití Čechů s německými okupanty jen ten největší hlupák či zbabělec.
Když přišel Heydrich 27. září 1941 vraždit do Prahy, československý exil v Londýně měl již vycvičeno 83 mužů k možnému vysazení v okupované vlasti.
Myslí si to i nacisté se zcela jasnou představu o „konečném řešení české otázky“. O několik týdnů později Hlavní rasový a osídlovací úřad SS v Berlíně stanoví, že 45 % českého národa lze germanizovat, 40 % je označeno za nevyrovnané míšence určené k vystěhování a 15 % bylo rasové cizí, a tedy se počítalo s jejich likvidací. U Heydricha se jeho úkoly zatím zaměřovaly na českou národní elitu jako v případě probíhajícího stanného práva a v tomto směru měl již v říjnu 1941 jasno především u české střední třídy. Vadily mu zákonitě pilíře předválečné české občanské společnosti – učitelé, důstojníci, legionáři, sokolové a ti dělníci, kteří se nedají koupit za zvýšené příděly chleba, rybích konzerv a rumu.
Prostě morálně vyspělí čapkovští lidé zničené Masarykovy republiky mají zmizet ze srdce Evropy…
Smějící se bestie, jak někteří nacisté říkají Čechům, však záhy začnou uvažovat o Heydrichově likvidaci. Již 3. října 1941 v Londýně proběhne schůzka u šéfa exilové československé vojenské zpravodajské služby plukovníka Františka Moravce, kde je vybrané dvojici vojáků dán rozkaz k návratu do vlasti a k útoku na Heydricha. Vysoké československé důstojníky v exilu pobouřily popravy jejich přátel či bývalých velitelů.
Touha po odvetě cloumá i mladšími vojáky. Jeden z československých letců v Anglii, pilot 310. československý stíhací peruti Flying Officer Bohuslav Kimlička, 10. října 1941 do svého deníku bez obalu napíše: „Po výměně svobodného pána Neuratha pochybně normálním panem Heydrichem bylo až dodnes popraveno na 200 českých vlastenců. Ještě jsem nikdy v deníku neužil sprostého slova, ale dnes vám vy pacholci němečtí zaprznění přeji, aby vám národ doma všem vyřezal koule, hajzlové mizerní. A dočkáte se toho, parchanti…“
Kdo seje vítr, sklidí zpravidla bouři, ale vojenský odboj v českých zemích je však v té době gestapem momentálně rozbit a jeho velitele divizního generála Bedřicha Homolu čeká v den příletu Heydricha do Prahy již jen tři měsíce štvanecké svobody, než bude zradou zatčen v Praze poslední den roku 1941. Nacisté jej popraví 5. ledna 1943 v Berlíně. Opravdový vlastenec, ryzí chlap, bývalý legionář napíše svým blízkým v dopise na rozloučenou „O své oběti nepíšu, je samozřejmá.“
Na svobodě jsou však v Praze na podzim roku 1941 další stateční muži a ženy s ochotou „obětovat hrdla a statky“, bez kterých by se útok na bestii v černé uniformě dal jen těžko uskutečnit. Radikální křídlo sokolské organizace OSVO (Obec sokol v odboji) s krycím označením „Jindra“ tvořili tehdy do krajnosti odvážní muži jako František Pecháček, Jan Zelenka-Hajský, Karel Pavlík, Václav Novák a řada dalších i se svými stejně statečnými manželkami a dětmi. Sokolové byli připraveni, a když k nim dorazí dva mladí nenápadní muži, které do okupované vlasti sneslo po dlouhém odloučení padákové hedvábí, jedno z největších dramat českých dějin začne psát další kapitolu…
Článek je převzatý z webu Vojenského historického ústavu a byl redakčně upraven.
