Na Paroubkovu krátkou éru se můžeme dívat ze dvou stran. Z jedné je skvělá pomalu jako kariéra Beatles. Z druhé je šedivá a upachtěná jako život nějakých Homolků.
První pohled je pohled sociální demokracie a levice. Zůstaňme u něj.
Pan Paroubek zdědil po Grossovi rozvrácenou vládu a poníženou sociální demokracii. Vsadil na jednu kartu, na sebe.
Ukázal ramena v boji s prezidentem. Rozhodnost, když rozehnal CzechTek. Rozum, když zrušil nesmyslné potvrzenky u pokladen. Svéráznou politickou představivost, když otevřel dveře pro budoucí spolupráci ČSSD a neostalinských komunistů. Vystupuje jako odvážný muž.
I bez Jiřího Krampola sklidil ovoce své píle. Popularita sociální demokracie raketově stoupla a jeho osobní moc je na vrcholu, ačkoliv nebyl nikdy zvolen ničím jiným než řadovým místopředsedou strany.
A druhý pohled? To je pohled občanů Česka.
Jejich skutečné problémy premiér nedokáže řešit. Reformu důchodů odložil. Nezaměstnanost sice sezonně klesá, ale zůstává vysoká. Do čela zdravotnictví povolal piráta Ratha, který chce šavlí vyřešit to, co by měl řešit hlavou, a krom toho spílá všem kolem sebe. Pach korupce, který zůstal po odchodu Stanislava Grosse, nový premiér nijak nerozehnal.
Buďme však spravedliví. Nic z toho pan Paroubek řešit nechce, nemůže a neumí. Od počátku vládu řídí jako reklamní kancelář.
Když vezmeme v úvahu stav, v jakém ji převzal, je to sice smutné, ale pochopitelné.
Otázkou pak ovšem je, co by se změnilo, kdyby si do druhého poločasu vyměnil s Jiřím Krampolem roli úplně: herec by se stal premiérem a premiér hercem.
