Jiří Paroubek i Mirek Topolánek by jej chtěli napodobit. Každý z nich chce být v roli Gorbačova. Pokud se obejmou, tak jen proto, aby toho druhého umačkali.
Problém je v tom, že to oba o sobě vědí. A oba jsou natolik zkušení, aby z objetí vyklouzli včas.
Přes to, jak Paroubek Topolánka před volbami tupil a Topolánek odmítal Paroubkovi podat ruku, jsou oba silní muži politické scény odsouzeni k jednání.
Předseda ODS má lehce navrch, protože vyhrál. Bez podpory či tolerance ČSSD však nemůže stovková vláda přežít prvních několik týdnů.
Představa, že by se všechny návrhy zákonů řešily bojovou cestou, že by byli do Sněmovny donášeni nemocní poslanci a využívaly by se chvíle, kdy někdo odejde na toaletu, tak taková představa je bláznivá.
Jenže ČSSD nemůže připustit, aby ODS splnila svůj liberální program. A ODS nemůže sestavit vládu, která by hrála podle socialistické partitury.
Jakákoliv psaná i nepsaná dohoda je navíc křehčí než porcelán. Panuje hluboká nedůvěra. Topolánek si myslí, že ho sociální demokraté nechali šikanovat policií. A Paroubek je zase rozlícen a zkrušen, neboť věří, že Kubice jednal z popudu modrých a že právě Kubice rozhodl volby.
Volební matematika však dala jasný výsledek: žádná stabilní vláda krom velké koalice ODS a ČSSD není pravděpodobná.
Druhou čistou možností jsou jedině předčasné volby, k nimž vede podle ústavy dlouhá cesta a jsou rizikem pro oba hráče.
Přirovnáme-li to k fotbalu, který dnes zastiňuje politiku: pánové Topolánek a Paroubek musí vycházet z důsledné obrany a presingu, nepouštět soupeře k akci, ale hlavně se nevrhat do bezhlavých útoků. Naprosto zásadní je nedostat první gól. Naopak, bylo by dobré vylákat soupeře, aby se odkryl.
Slova pronášená na tiskových konferencích pak neznamenají skoro nic - jsou určena příznivcům. A jsou i součástí taktiky. Jenže podobně jako ve fotbale, i tento zápas musí být rozhodnut.
Opoziční smlouva či tolerance jsou zástěrky oddalující toto rozhodnutí. Nakonec bude jeden Gorbačov a jeden Honecker.
