Na Národní je dovedli jejich vůdci v čele průvodu. Ja tenkrát šel po chodníku u Mánesa.

Srovnávají nesrovnatelné. To je ubohost. V roce 89 bylo po studené válce. Po čtyřiceti letech prakticky Sovětský blok prohrál a přišla doba přeskupení. Západ jako takový vyhrál a některé bývalé Sovětské satelity se mohli v míru připojit. Německo se za přihlížení Sovětské armády sjednotilo. V roce 39 to bylo opravdu hrdinství. Západní spojenci nás přihodili Hitlerovi jako telata na porážku.

V čem prosím spočívala odvaha studentů v roce 89?

My chodili demonstrovat, mlátili nás, kropili. Oni uspořádali pod záštitou SSM průvod na Vyšehrad, z našeho tehdejšího pohledu na úrovni prvomájových průvodů. 6e se to svazákům vymklo a průvod se odklonil, nebylo hrdinství ale cílená manipulace stbáckých provokatérů. Zavedli je tam, zrubali a chtěli nás zastrašit.

Jenže dokázali pravý opak, v pondělí 20. listopadu 1989 v osm ráno jsme již byli u koně, nejdřív vypískali svazáka Mohoritu i s jeho studentskou klakou co řvala "Mohoritu ke korytu". A teprve začala ne odvaha, ale hněv národa.

Jaký hněv?

Vždyť naopak přišlo odpuštění komunistických zločinů (Malý), tlustá čára za minulostí (Havel) a neschopnost rozlišit špinavé (komunistické) peníze (Kluas).

Díky tomu měli (např. v privatizaci) komouši mnohem výhodnější pozici, takže se ujali značné části ekonomické moci, což časem vedlo i získání moci politické. A podle toho vypadá současná situace.

Nebýt studentů v roce 1939, nebylo by roku 1989. Je pravda, že se to nedá srovnávat s rokem 39, protože ti studenti netušili, že je budou komouši třískat.

V roce 1989 studenti zase takovou odvahu mít nemuseli. S rokem 1939 je to nesrovnatelné.

Srovnávat odvahu studentů za protektorátu s odhodláním studentů v roce 89 je nehoráznost.