Wintonová se podle svých slov snažila co nejpravdivěji popsat životní příběh svého nyní 105letého otce, který v roce 1939 pomohl odvézt 669 převážně židovských dětí do Británie. Letos 28. října za to od prezidenta Miloše Zemana dostal nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva a v Česku se díky tomu těší velké popularitě a uznání.
„Všichni, kdo ho znají, tak vědí, že mu není moc příjemné, že je popisován jako hrdina. Má pocit, že v roce 1939 tu působili jiní, kteří by si zasloužili tento titul více než on,“ vylíčila Wintonová. „Byli lidé, kteří tady zůstali a pomáhali mu poté, co odjel, a ti byli ve skutečném nebezpečí,“ dodala při setkání v pražské Židovské obci, kterého se zúčastnilo i několik z tehdy zachráněných dětí.
„Myslím, že můj otec by byl šťastný, kdyby byl považován za obyčejného Čecha,“ tvrdí jeho dcera. „Má dojem, že ten jeho věhlas je důsledkem jeho věkovitosti, že stále žije a může odpovídat na otázky, zatímco jeho kolegové z tehdejší doby už tu nejsou,“ dodala.
Wintonová se v knize snažila uvést na pravou míru i některá tradovaná fakta, která se vážou k příběhu jejího otce. Vyvrací například, že by Winton o svých činech po válce nemluvil a na světlo světa se dostaly až na konci 80. let díky pořadu televize BBC. Podle Wintonové je její otec nijak netajil.
NÁZORČeská pohádka o Wintonovi aneb holokaust s happy endem |
„Záchranná operace se v jeho životopisu objevuje při různých příležitostech, občas o tom hovořil s přáteli,“ uvádí autorka. Winton se o záchraně dětí podle ní zmiňoval, i když v 50. letech neúspěšně kandidoval za labouristy ve svém bydlišti v Maidenheadu.
Svou knihu výstřižků o záchraně československých dětí se před medializací svého příběhu prý také neúspěšně snažil předat různým židovským či historickým společnostem, ale nikdo o ni podle autorky nejevil zájem. V knize připomíná také zásluhy Wintonových spolupracovníků z konce 30. let, kteří o nich - na rozdíl od něj - ale už nemohli vyprávět.
