Bojoval ve válce, která nikdy nebyla oficiálně jako válka uznána. Období "zostřeného třídního boje" však nebylo ničím jiným než krutou zotročovací a vyhlazovací válkou, kterou vedli bolševičtí uzurpátoři proti vlastním občanům.
Milan Paumer spolu se svými druhy přijal výzvu k boji. Hrdinství těchto mužů je o to větší, že občanské válce, kterou jednostranně vyhlásila totalita lidem, samozřejmě chyběl legální základ. Neplatila zde žádná pravidla, žádné mezinárodní úmluvy. Stála zde hrstka statečných proti po zuby ozbrojenému režimu. Režimu, který sám sebe legitimoval nikoli dodržováním civilizovaných mravních zásad a právních norem, ale právě naopak otevřeným násilím.
Za této situace se zdál jakýkoli ozbrojený odpor naprosto marný. Milan Paumer však patřil k onomu vzácnému druhu lidí, kteří vždy a za všech okolností dělají to, o čem vědí, že je správné. Ne to, o čem si ostatní myslí, že se má dělat, nebo to, co se podle nich raději dělat musí.
Milan Paumer v této nerovné válce zvítězil. Spolu se Ctiradem a Josefem Mašínovými se prostřílel ke svobodě. Jejich druzi Václav Švéda a Zbyněk Janata to štěstí neměli. Všichni však prokázali stejnou odvahu, stejnou mravní sílu, stejnou oddanost ideálu svobody.
My, kteří jsme to nezažili, máme hledět s úctou a pokorou na činy hrdinů. Máme si vážit památky a odkazu lidí, kteří se nebáli postavit nezměrné přesile. A to jak přesile faktické a mocenské, tak přesile psychologické, tyranii většinového názoru. Být v menšině přece vůbec neznamená nemít pravdu. Často tomu bývá právě naopak. A to platí dodnes.
Pokud jde o mě, já si Milana Paumera a jeho druhů vážím o to víc, že jejich čin je v dějinách protikomunistického odboje výjimečný. Provokuje a dráždí šosáky, znervózňuje vyznavače třetích cest.
Bohužel, lidé mají raději mrtvé mučedníky než živé hrdiny. Mrtví mučedníci nezneklidňují naše svědomí, neruší náš zavedený řád uvažování. Hrdinové bývají "kostrbatí", mají ostré hrany, řežou nás takříkajíc do živého. Milan Paumer a celá skupina bratří Mašínů se nevejdou do běžných škatulek, nevyhovují průměrným představám a měřítkům kladných postav.
O tom, jak jsou tato měřítka pokřivená, ovšem svědčí už to, že komunistická strana, zodpovědná za třídní válku, nikdy nebyla zakázána. Je legální, zatímco odbojové činy skupiny Mašínů zůstávají trestné. To je přece absurdní. Jak bolestivá situace to je pro Paumerovy spolubojovníky, když jim trvání na mravních zásadách brání navštívit místo posledního rozloučení s jejich druhem.
Komunističtí kati se rovněž těší všem výhodám a vysokým penzím, zatímco jejich oběti živoří. To je do nebe volající nespravedlnost.
Po bolševických soudruzích je stále pojmenována řada ulic a náměstí, zatímco na hrdiny protikomunistického odboje si vzpomínáme pomaleji, než nás oni opouštějí. Chci věřit, že v tomto učiní nějaká osvícená radnice alespoň jistou nápravu a že jméno Milana Paumera bude připomínat hrdá cedule v některé obci či městě.
Ať tak či onak, Milan Paumer bude žít dál v našich myslích. Bude v nich žít jako výjimečný člověk. Člověk, jakých se rodí málo. Člověk, jehož životní hodnoty se musíme naučit chápat, pokud chceme, aby přežily hodnoty naší civilizace. Člověk, jehož památku musíme bránit, pokud nám opravdu záleží na obraně svobody.
Jsem hrdý na to, že jsem měl tu čest Vás osobně poznat, Milane Paumere.
