1. Islám je jen jeden a všude stejný
„... u nás začnou muslimové šikanovat obyvatelstvo, považují to totiž za správné. Z hlediska islámu je totiž správné znásilňovat nemuslimky, vraždit nemuslimky, okrádat je, či mlátit na ulicích. Islám je jen jeden a všude stejný.“ Otto Novák v diskusi iDNES.cz
Zřejmě nejzákladnějším mýtem, od kterého se do značné míry odvíjí i všechny ostatní, je ten, že je islám neměnná entita a muslimové stejnorodá masa. Podobně jako křesťanství má však i islám mnoho podob a výkladů, které se od sebe velmi liší.
Seriál iDNES.cz  O málokteré menšině se v Česku šíří tolik fám, překroucených informací a emocí jako o muslimech. Zároveň povědomí o zdejších vyznavačích islámu je velmi malé. Toho využívá řada politiků a dalších veřejně známých osobností, kteří se snaží vůči muslimům rozdmýchávat strach. Portál iDNES.cz proto připravil seriál, jenž tuto rozmanitou minoritu alespoň trochu přibližuje. |
„Do kolonky muslim tak může stejně dobře zapadnout úspěšný americký
akademik nebo podnikatel, ale také pologramotný fanatik v Afghánistánu,“ vysvětluje přední český arabista Bronislav Ostřanský z Orientálního ústavu Akademie věd ČR. Házení muslimů do jednoho pytle, obzvláště v dnešní geopolitické situaci, tak podle něj působí spoustu problémů.
Podobné zjednodušení nicméně používají i někteří politici, významné osobnosti i řada novinářů, což celý problém umocňuje. Například prezident Miloš Zeman už v roce 2011 mluvil o muslimských zemích jako o „anticivilizaci táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii, v níž žije na dvě miliardy lidí a je financovaná dílem z prodeje ropy a dílem z prodeje drog“.
Jenže mezi severní Afrikou a Indonésií najdeme desítky muslimských států, které k výkladu islámu a jeho začlenění do veřejného života přistupují naprosto odlišně. Například Tunisko je i optikou západních standardů považováno za svobodnou zemi. Ženy se tam účastní veřejného života, míra sekularizace zašla pozoruhodně daleko a islám je tam spíše soukromou věcí konkrétního muslima.
Vedle zemí jako Tunisko však skutečně existují muslimské státy, které jsou západnímu vnímání společnosti na hony vzdálené. „Například Saúdská Arábie nemá ani vlastní ústavu. Víte proč? Protože jim přeci stačí Korán. A to prosím není vtip,“ poukazuje Ostřanský na obrovské rozdíly mezi zeměmi.
A nejde jen o státy, stejné je to i s jednotlivými výklady islámu, které jsou rozkročeny od těch radikálních až po liberální. Na extrémním pólu stojí salafismus. Jde o proud, který je sice menšinový, ale zato se nejrychleji rozmáhá. Mimo jiné proto, že do něj aktuálně pumpuje peníze zmíněná Saúdská Arábie.
„Salafisté jsou přesvědčeni o tom, že když muslimové někam přijdou, mají tam zavádět svá vlastní islámská pravidla. Právě s tímto proudem islámu se nejčastěji pojí zprávy v černé kronice o šaríatských zónách, šaríatských hlídkách či o třeba o tom, že muslimové odmítají v Německu posílat holčičky na tělocvik či na plavání,“ říká Ostřanský.
Zároveň ale dodává, že se k salafistům hlásí jen omezené množství muslimů. V Německu, kde žije pět milionů vyznavačů islámu, by mohlo jít řádově o tisíce lidí. A protože se v takovém počtu nemohou postavit většinové společnosti a jejímu aparátu, vytvářejí si vlastní ghetta a uzavírají se do nich. Někdy se tomu říká obrazně ghetto-islám.
Naproti tomu většina muslimů je podle oslovených odborníků, a často to zmiňují i muslimské náboženské autority, přesvědčena, že muslim má poslouchat ustanovení a zákony země, ve které žije, pokud tedy neprotiřečí jeho víře. A je jedno, jestli jde o egyptské, české, nebo německé zákony.
2. V životě každého muslima hraje islám hlavní roli
„Muslim, kterému je islám ukradený, není muslim.“ Jakub Rous v diskusi iDNES.cz
„Žitý islám je hodně vzdálen ustálené příručkové podobě a tvrzením o důsledném, striktním a normativním náboženství,“ říká sociolog z olomoucké Univerzity Palackého Daniel Topinka, který se podrobně zabývá mimo jiné i muslimy žijícími v České republice. Muslimové si totiž podle něj v kontextu svých životů a svého okolí islám a pravidla s ním spojená často upravují.
„Jedním z pozorovatelných trendů je odlučování islámu od jeho kulturních a etnických kořenů a jeho intenzivní adaptace na podmínky globalizovaného světa – před očima se nám utváří globalizovaný islám,“ dodává Topinka.
Pointou je, že vynášet nad téměř dvěma miliardami všech muslimů nějaké obecně platné soudy je takřka nemožné. A pravdu mají zároveň i ti, kdo tvrdí, že mezi muslimy existují proudy a výklady islámu, v rámci kterých je jakákoliv možnost soužití nemuslimů a muslimů vysoce problematická.
Exkluzivní průzkum: Češi muslimy neznají, v rodině ani domě by je nechtěli |
Takové výklady skutečně směřují k vytváření jakési paralelní společnosti a uzavřené komunity, která se řídí vlastními pravidly a odmítá zákonitosti země, ve které muslimové žijí. „To je to, z čeho mají všichni bojovníci proti islámu strach. A naprosto právem. Některé jejich odmítavé projevy bych ostatně sám podepsal, kdyby v nich zaměnili slovo muslim za slovo salafista,“ říká Ostřanský.
Nelze ale opomíjet skutečnost, že takto extrémní výklady islámu vyznává jen malá část muslimů. A proti nim naopak stojí ti, kdo islám vylučují do území osobní religiozity. Jinými slovy, že v jejich případě nemá islám ambice, aby formoval společenské uspořádání a zůstává v roli náboženství.
„U nás je taková představa, že muslim rovná se zbožný, bigotní či fanatický. Tedy, že muslim je buď horlivý, nebo žádný. To je naprostá hloupost. Máte tady mnoho muslimů, kterým je islám úplně ukradený,“ říká Ostřanský. Řada těchto muslimů se podle něj paradoxně o své náboženství začala zajímat až v posledních letech, kdy na něj upřela pozornost média.
Ať už kvůli ohavnostem, které mají na svědomí například členové Islámského státu, či naopak kvůli odpůrcům islámu, kteří pochodují na demonstracích s přeškrtnutými mešitami.
Podle Ostřanského je to podobné, jako kdyby se Čech v zahraničí ze všech stran dozvídal, jaká jsou Češi pakáž. „Ač by pro něj třeba jeho češství zase až tolik neznamenalo, zřejmě by se naštval a už z principu by měl tendenci Čechy hájit,“ říká Ostřanský.
Podle něj si také mnoho Čechů myslí, že když pochopí islám, pochopí i muslimy. Proto různí nadšenci na Facebooku často řeší, jaké jsou verše v Koránu a co pro nás znamenají. „Zapomínají však na to, že muslim, stejně jako nemuslim, může jednat v duchu svého náboženství, proti jeho duchu, nebo, což platí nejčastěji, jeho chování s islámem nikterak nesouvisí,“ říká Ostřanský.
3. Muslimové = Arabové
„Tohle je názorná ukázka, jak se vzdělaní muslimové chovají k ostatním... Je to mnohonásobně reálnější ukázka jejich chování než nějaké vykonstruované články o studentkách....“ Petr Kolář v diskusi iDNES.cz ke článku informujícím o tom, že se mladý Arab na pražské olympiádě chemiků odmítl postavit vedle Izraelce.
Slova Arab a muslim bývají často zaměňovaná jako synonyma a atributy jedněch jsou automaticky přiřazovány těm druhým. Tento mýtus je do značné míry spojený s předchozím, tedy s představou, že muslimové jsou jedna homogenní skupina.
Studentka: Strach Čechů z islámu chápu, i muslimové se musí víc angažovat |
Přitom Arabové tvoří méně než čtvrtinu z celkového počtu muslimů. Není ale těžké odhadnout původ této zkratky. Arabové totiž skutečně mají v muslimském světě výsostné postavení. Zejména proto, že mluví jazykem, ve kterém byl zjevený Korán. Arabština je v tomto směru tak významná, že ji dokonce musí znát kdokoliv, kdo by chtěl studovat islámské náboženské vědy.
Arabové jsou však přesto v muslimském světě menšinou. Nejvíce muslimů totiž žije v Indonésii, Pákistánu, Indii a Bangladéši. Arabštinu většinou neovládají a vůči Arabům se dokonce často vymezují. Toto demografické rozdělení je ostatně vidět i na české muslimské populaci.
„V Česku pochází přibližně tři pětiny muslimů z turkického sunnitského prostředí (z Turecka, Balkánu, střední Asie či Kavkazu, pozn. red.). Méně než čtvrtina z arabského sunnitského prostředí, z nichž více než polovina je z afrického kontinentu,“ vysvětluje Topinka.
4. Ženy jsou v islámských zemích utlačované a mají nižší postavení
„Ženy v islámu považuji za oběti (viz. hidžáb) se Stockholmským syndromem, a tudíž jejich výpovědi o islámu nemohu brát vážně. (...). Ladislav Jaroš v diskusi iDNES.cz
Tvrzení o potlačování práv žen nelze zcela označit za mýtus, jelikož je v případě mnoha islámských zemí pravdivé. I zde ale platí, že jsou v přístupu k ženám mezi jednotlivými státy obrovské rozdíly. „Dávat nějaké jednoduché soudy je zavádějící. Zcela jinak je na tom žena z horské oblasti Afghánistánu, indonéského velkoměsta nebo muslimka žijící v Londýně či Brně,“ říká Topinka.
Na jedné straně existují země jako Saúdská Arábie, kde ženy například nesmějí vycestovat ze země bez svolení manžela a až do konce června tohoto roku nemohly ani řídit auto. „Strach z toho, že by došlo ke kontaktu mužů a žen ve veřejném prostoru, je tam dokonce tak velký, že když na univerzitách vyučuje studentky muž, přenáší se lekce z vedlejší místnosti přes počítač,“ popisuje Ostřanský.
Existují ale také země jako třeba Tunisko či Turecko, kde zapojení žen do veřejného života velice pokročilo. Ženy tu najdete například i v policejních složkách. V řadě muslimských států dokonce pronikly do těch nejvyšších funkcí. Příkladem může být pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová, která ve funkci strávila více než šest let, či třeba bangladéšské premiérky Chálida Zijáová a Šajch Hasína Vadžídová. Zatímco například Česko na svou první premiérku teprve čeká.
Málo se také ví o emancipačních a feministických hnutích muslimek. „Muslimky, které se tomu věnují, tvrdí, že diskriminační postavení muslimských žen v muslimských zemích nevyplývá z islámu, ale z jeho nepochopení,“ říká Ostřanský.
V teologické rovině jsou si totiž muž a žena v islámu svou hodnotou před Bohem rovni. Jenomže zároveň platí, že jejich práva a povinnosti nejsou totožné v rámci islámského práva. „Například svědectví ženy váží méně než svědectví muže, a stejně tak je nižší i třeba jejich dědický podíl,“ vysvětluje orientalista.
V různých muslimských zemích je však islámské právo aplikováno v rozdílné míře. Od vysoce sekularizovaných zemí, kde se udržuje jen ve zbytcích rodinného práva, až po země, které se skutečně snaží řídit islámskými předpisy i ve věcech trestního práva, jako například Írán nebo Saúdská Arábie.
S tím se pojí i často skloňované zahalování žen. „Korán jej přímo nepřikazuje, pouze vyzývá k tomu, aby obě pohlaví cudně klopila zraky a aby se ženy i muži oblékali slušně, skromně a nechovali se vyzývavě vůči okolí,“ říká Topinka. Korán tak podle něj zahalování pouze doporučuje, ale nestanoví jeho přesnou formu. Ta už je výtvorem kulturní tvořivosti a pojí se s obecným přístupem k ženám v daném státě.
Zahalování tak může být v jedné zemi či komunitě symbolem útlaku a v jiné naopak symbolem emancipace a hrdosti na svou víru. „Muslimky často poukazují na dobrovolnost zahalování. U mladé generace se pak jedná v řadě muslimských zemí o jakousi revoltu a veřejné a viditelné přihlášení se ke své příslušnosti, identitě a víře,“ dodává Topinka.
5. Muslimové si libují v polygamii
„Polygamie je islámem povolena, ba dokonce podporována. Takže by si měli soudruzi aktivisté ujasnit, co chtějí. Buď chránit lidská práva, nebo islám. Chránit oboje dost dobře nejde.“ Daniel Tschernay v diskusi iDNES.cz
Polygamie, nebo-li mnohoženství, je koncept, který je dnešní západní společnosti poměrně cizí. Jeho domnělé rozšíření v muslimských zemích tak řada odpůrců islámu využívá, aby ukázali, jak moc jsou oba světy odlišné. A to i přes to, že mnohoženství praktikovala i mnohá další náboženství.
Muslimové v ČR nejsou radikální, mnohým je islám ukradený, říkají experti |
Pravdou ale je, že některá muslimská manželství skutečně jsou polygamní a muž může v islámu pojmout až čtyři manželky. Ani zde však není vše tak jednoduché.
Islám sice mnohoženství povoluje, ale současně jej omezuje v rámci rodinného práva. „Podmínkou je, že muž bude pečovat o manželky spravedlivě a zabezpečí je rovným dílem,“ vysvětluje Topinka. Nejde navíc jen o zabezpečení po materiální stránce, ale také po stránce citové a sexuální. A to je pro většinu muslimských mužů takřka nemožné, jak z hlediska finančního, tak i duševního.
Ve skutečnosti tak v polygamních svazcích žije jen velmi omezené množství muslimů. „Těch, kteří mají dvě manželky, je v řádu jednotek procent. Těch, co mají tři a více manželek, už jsou jen promile,“ podotýká Ostřanský.
Polygamie měla podle Topinky v minulosti praktický smysl. Zejména v raném středověku totiž reagovala na nadbytek žen proti mužům nebo na zabezpečení vdov. Od 19. století je však polygamie i v muslimských zemích na ústupu a v průběhu 20. století ji dokonce mnoho islámských států zakázalo nebo omezilo. „Mezi muslimy žijícími v Česku se s praktikováním polygamie nesetkáváme,“ dodává Topinka.
Polygamie je tak dnes výsadou jen malé části muslimů, převážně těch movitých. Příkladem může být podle Ostřanského bohatý egyptský podnikatel, který má třeba dvě nebo tři ženy, ale zároveň také dva nebo tři domy či byty.
Nutnost finančně zabezpečit manželku se pojí i s jistou nespokojeností řady dnešních muslimských mladých mužů. „V muslimském tradičním prostředí nefunguje věno jako u nás, tedy že dívka má nějaké dukáty, ale je to naopak. V islámu funguje institut ‚mahru‘, tomu se říká krásným českým archaismem ‚obvěnění‘. To znamená, že je to muž, kdo přinese peníze, které dává ženě, respektive její rodině,“ vysvětluje Ostřanský.
To ale vede k tomu, že když se chce například čerstvý egyptský absolvent univerzity oženit, často nemůže. Žádný soudný otec totiž nedá svojí dceru muži, který nemá peníze. Proto podle Ostřanského vzniká v řadě muslimských zemí velká vrstva mladých, frustrovaných mužů, kteří si tuto frustraci různě vybíjejí. „Někteří se dají k islamistům a začnou se realizovat ve fanatickém náboženském duchu. Jiní to vyřeší tak, že si vezmou ženu pouze před Bohem a formálně před úřady nejsou svoji,“ říká.
6. Všichni muslimové jsou teroristé, popřípadě všichni teroristé jsou muslimové
„Ovšem pravda je taková, že zatímco ne každý muslim je terorista, tak platí, že každý terorista je islamista a to je už o úplně jiném sociálním a matematickém vzorci.“ Petr Burian v diskusi iDNES.cz
Ač jde o extrémní postoj, někteří odpůrci islámu jsou schopni tvrdit, že všichni muslimové jsou teroristé. „Přestože je tato představa naprosto mylná, vzhledem k tomu, co lidé vidí v zahraničněpolitickém zpravodajství z Blízkého východu, není se příliš čemu divit, že je stále živá,“ říká k tomu Ostřanský.
Stejný názor má i Topinka. „Rozumím obavám lidí, kteří se vyrovnávají s informacemi ohledně islámského terorismu. Jedná se o záležitost, která je neospravedlnitelná,“ říká. Podle něj ale teroristé náboženství pouze využívají k legitimizaci zrůdností, vůči kterým se mnozí muslimové vymezují a které jim samotným značně komplikují život.
Někteří politici dojí strach z islámu, uvedl orientalista v Rozstřelu |
Tento problém je spojený i s principem fungování médií, které upřednostňují zprávy se zahraničním přesahem a významem, mezi nimiž mají z logiky věci větší zastoupení zprávy negativní.
„Většina zpráv, které k nám z Blízkého východu přicházejí, se více či méně týká projevů terorismu. Ať už informují o Islámském státu, v jehož případě jde o naprosto bezprecedentní rozšíření terorismu na kvazistátní úrovni, či o události v Gaze, které jsou do jisté míry dirigované teroristickou organizací Hamás. V tomto kontextu mám tedy celkem pochopení a vůbec se nedivím, že si řada lidí myslí, že co muslim, to terorista,“ říká Ostřanský. Zároveň jde podle něj ale o nepřípustný způsob prosazování kolektivní viny.
Podle Topinky navíc není islámský terorismus jedinou formou nábožensky ospravedlňovaného násilí a útlaku. „S velkým zjednodušením lze tvrdit, že v jeho pozadí jsou spíše sociální jevy a sociální dezintegrace mladých lidí, která s nimi souvisí. Z profilu ‚evropských‘ teroristů víme, že mnozí, přestože islámem argumentují, ho ani neznají. Jejich radikalizace proběhla rychle a z náboženského hlediska je obvykle značně amatérská,“ říká Topinka.
Podle něj je velmi obtížné zorientovat se v tom, co dnes patří k náboženství, co ke kultuře a co je výsledkem sociálních změn a procesů. „Nicméně kdyby byl každý čtvrtý člověk na planetě terorista, asi by to vypadalo jinak,“ uzavírá Topinka.
S tím se pojí i převrácené tvrzení, že každý terorista je muslim. Ani to není pravda. Přesné rozdělení těch, kdo na území daného státu spáchali teroristický čin, je v každé zemi jiné.
Podle Europolu se v Evropě v loňském roce odehrálo 205 teroristických útoků. Za většinou z nich, konkrétně za 137 útoky, stály nejrůznější etno-nacionalistické a separatistické skupiny. Naproti tomu džihádisté měli loni v Evropě na svědomí 33 útoků. Obdobný poměr platil i v předešlých letech.
7. Džihád je šíření islámu s mečem v ruce
„Džihád je povinností každého muslima, aby se islám rozšířil do celého světa, jak to hlásá Korán. Buď přímo bojem, nebo alespoň finanční a materiální podporou bojovníků. Muslim bez džihádu je špatný muslim.“ David Knapek v diskusi iDNES.cz
Ani tento výrok není možné jednoduše odmítnout, protože džihád skutečně může znamenat šíření islámu s mečem v ruce. Některé organizace – například Islámský stát – si na takovéto definici dokonce založily podstatu své existence. Ale je dobré mít na paměti, že to není jediná forma džihádu a pro většinu muslimů zdaleka není tou nejvýznamnější.
„Neříkám, že tyto projevy neexistují. Samozřejmě existují a v dnešní době jich je bohužel až příliš mnoho. K násilnému džihádu v posledních letech vyzývalo tolik extremistů a radikálů, že by mi na to nestačily prsty obou rukou, možná ani nohou. Důležité je ale říci, že většina relevantních muslimských autorit rozlišuje různé formy džihádu a džihád chápou primárně v rovině bohulibého úsilí,“ říká Ostřanský.
Džihád má totiž v islámu různé kategorie. Může jít o džihád srdce, tedy o snahu o vnitřní sebezdokonalení. Například když muslim kouří a snaží se přestat, nebo když je vzteklý a cholerický a snaží se mírnit a být milejší. Islám také mluví o džihádu jazyka. V našem prostředí bychom ho chápali jako obdobu křesťanské misie, tedy například šíření brožurek a propagandy na internetu, ale i snahu inspirovat lidi kolem sebe vlastním příkladem.
A pak skutečně existuje džihád mečem, který dnes ozbrojené teroristické složky využívají k rekrutování stoupenců. „Jak už jsem řekl, je skutečně mnoho těch, kdo v posledních několika letech vyzvali k džihádu mečem proti nevěřícím. Jenže je potřeba také říci, že tito lidé byli naprostou většinou muslimů odsouzení,“ dodává Ostřanský.
Představa džihádu jen jako svaté války proti všem nevěřícím však už zřejmě nezmizí. Podle Topinky se totiž dnes v mediálních výstupech termín džihád používá takřka výhradně ve smyslu ospravedlnění válčení a v symbolické rovině přičítá muslimům a islámu násilný charakter.
8. Muslimové expandují do Evropy, protože ji chtějí ovládnout
„(...) Islamisté dobře vědí, že nemají sebemenší naději dobýt Evropu otevřeným útokem. Usilují zmocnit se jí postupně, přistěhovalectvím a obracením Evropanů na islám.“ Mirek Smírou na Facebooku.
Nezřídka se také objevuje argument, že muslimové přicházejí do Evropy proto, aby ji postupně přetvořili v islámský kontinent. Tento názor ostatně šíří i vrcholní politici. Znovu si můžeme pomoci příkladem českého prezidenta Miloše Zemana, který tvrdil, že expanzi muslimů do Evropy řídí Muslimské bratrstvo. A mnozí jej za tento výrok následně kritizovali.
Také podle námi oslovených odborníků je realita jiná. „Zkoumat motivace těch, kteří do evropského prostoru přicházejí, je hodně náročné. Obvykle se nejedná o jediný motiv či příčinu, ale je jich více a vzájemně se doplňují. Jde o kombinaci okolností, které migranty z jejich domovů vytlačují a také ty, které je do Evropy lákají,“ říká Topinka.
Ideologické plány podle něj hrají v migraci muslimů jen malou roli. Jejich důvody pro cestu do Evropy jsou prý mnohem banálnější, od lepších životních podmínek po větší šanci najít pracovní uplatnění pro své děti. „Ideologické bitvy se dnes odehrávají spíše v prostoru internetu než plánovitými přesuny lidí,“ dodává Topinka.
Stejně smýšlí i Ostřanský. Muslimové podle něj expandují do Evropy buď proto, že utíkají před válkou, nebo proto, že se chtějí mít dobře. Ti, kdo si myslí, že je sem posílá Muslimské bratrstvo nebo jiná organizace, podle orientalisty přeceňují schopnost těchto uskupení ovlivňovat životy běžných muslimů.
„Ne, že by Muslimské bratrstvo nechtělo šířit islám, ale jejich vliv není tak velký. Něco jiného je, když různá muslimská uskupení existující na Západě mají své politické agendy. Ale lidé, kteří do Evropy prchají či svobodně přicházejí, ať už jakýmikoliv cestami a z jakýchkoliv důvodů, pro to mají osobní motivace,“ říká.
9. Když Muslimové dorazí do Evropy, brzy nás demograficky převálcují, jelikož mají více dětí
„(...) Kvůli vysoké porodnosti a přebytku mužů nemohou žít muslimové nikdy v míru - není to matematicky možné - čím víc jich bude, tím víc mužů nebude schopno si najít manželku a to je bude stále znovu a znovu nutit bojovat, vraždit a expandovat do okolních zemí.“ Milan Štrupl na Facebooku.
Islám je v současnosti nejrychleji se šířícím náboženstvím světa a hned po křesťanství se k němu hlásí nejvíce lidí. Je navíc zřejmě jen otázkou času, než křesťanství z prvního místa sesadí. A skutečně je to do značné míry dáno vysokou porodností velkého množství islámských zemí.
Argument, že když se bude nadále zvyšovat počet muslimů v Evropě, brzy muslimové nemuslimy předčí i zde, tak má svou logiku. Podle odborníků ale pracuje s řadou neznámých, které lze předem jen obtížně odhadnout.
„Ony často hrozící počty nově narozených muslimských dětí nebývají v praxi naplněny, protože příchozí začnou velmi rychle kopírovat natalitu místních populací a demograficky se přizpůsobí normě. Zkrátka přijdou na to, že mít hodně dětí je zátěží a převezmou obvyklé místní vzorce,“ říká Topinka.
Porodnost se ostatně pomalu snižuje i v takových blízkovýchodních zemích, jako jsou Írán či Jordánsko, které se v minulosti vyznačovaly skutečně závratným přírůstkem obyvatelstva.
I přesto se však dá podle Ostřanského očekávat, že evropští muslimové budou mít o něco více dětí než typické evropské rodiny. „Kus pravdy na tom je, muslimové mají komunity, kde lze očekávat vyšší přírůstek. Ale není to tak děsivé, jak to často různá protiislámská seskupení malují,“ říká.
Zároveň dodává, že neplatí časté protiislámské rčení, že čím více jsou muslimové pobožní, tím více se množí. „Druhá či třetí generace muslimů v Evropě je často zbožnější než jejich předci. Muslimové, kteří například přišli do Porúří v 60. letech, aby si vydělali, neměli o islám moc zájem. Zatímco jejich vnuci se radikalizují, ale mají menší přírůstek,“ říká Ostřanský.
10. Islámské země jsou zaostalé. Zasekly se ve středověku, protože islám blokuje pokrok
„(...) Islám je neslučitelný se vzděláním a vysokým IQ a nejlépe prosperuje mezi primitivními národy pasáků koz.“ Milan Štrupl na Facebooku
O mnohých muslimských zemích lze bez nadsázky hovořit jako o zaostalých. Řada z nich se totiž pohybuje na předních příčkách nechvalných žebříčků, ať už jde o stav lidských práv, či míru autoritativního zřízení. „Mezi těmi nejzaostalejšími, nejchudšími a nejvíce válkami poznamenanými státy skutečně najdete spoustu muslimských zemí,“ souhlasí Ostřanský.
Stejně jako u ostatních podobných soudů i zde však panují obrovské rozdíly. Mezi muslimskými zeměmi se totiž nacházejí také ekonomicky prosperující státy obsypané mrakodrapy, jak je například Saúdská Arábie či Spojené arabské emiráty.
Podobné je to i s tezí, že islám je tím, co v řadě muslimských zemí pokrok brzdí. „Kdyby tomu tak bylo, jak by bylo možné, aby do 14. až 15. století muslimové v intelektuální oblasti tehdejšímu světu dominovali,“ ptá se Ostřanský.
I zde vše závisí na konkrétním výkladu islámu a jeho přesahu do veřejného života. Jsou samozřejmě země, kde aplikace islámu pokrok citelně zpomalila. Příklad může být Tálibán v Afghánistánu, kde svého času měli muslimové zakázanou i televizi. Takové proudy jsou však podle Ostřanského v menšině.
Nelze si dokonce ani pomoci poučkou, že čím extrémnější výklad islámu, tím méně technologického pokroku. Stačí se podívat na Islámský stát, zřejmě nejvíce extremistické uskupením muslimského světa, které technologie přijalo dokonale za své a obratně je využívá k šíření své ideologie. „Jejich moderní propaganda je děsivá, ale technologicky naprosto profesionálně zvládnutá. Dokonce se v jejich případě mluví o digitálním chalífátu. A přitom to jsou ti největší fundamentalisté,“ říká Ostřanský.
11. Kam přijdou muslimové, tam vznikají no-go zóny
„Zkušenost západní Evropy, která má no-go zóny a ghetta ukazuje, že integrace muslimské komunity je prakticky nemožná.“ Miloš Zeman
Jedním z hlavních argumentů proti evropským muslimům je ten, že nejsou schopni vycházet se zdejší populací a uzavírají se do komunit a ghett, ve kterých bují zločinnost a do nichž se bojí chodit i policisté.
„Existují problémové zóny, ale netroufám si určovat, jestli je nazývat no-go nebo nikoliv. Tento termín propagoval Daniel Pipes, velký guru všech odpůrců islámu. Pak před lety do jedné takové no-go zóny zašel. Nejen, že se vrátil, aniž by mu někdo ublížil, nebo ho dokonce podřezal, ale dokonce pak uznal, že se ve svém hodnocení mýlil,“ říká Ostřanský a dodává: „U nás jsou největšími odborníky na takzvané no-go zóny lidé typu pana Konvičky či paní Samkové, jejichž facebookové studium islámu se totálně míjí s realitou. Ale lidi to lajkují a to je přece hlavní.“
Nicméně se podle něj nedá zastírat, že existují výklady islámu, které směřují k utváření uzavřených komunit, v nichž vznikají například šaríatské soudy, jež jsou pro členy dané komunity často větší autoritou než třeba německé orgány. Jenže taková uzavřená společnost podle něj ještě nemusí nutně znamenat no-go zónu. „Je otázka, do jaké míry se na těchto problémových zónách podílí islám jako náboženství a do jaké míry jde o sociální vyčlenění,“ uvádí Ostřanský.
Podle Topinky je běžné, že se určité skupiny lidí sdružují v konkrétních lokalitách. Tato „zapovězená“ místa jsou součástí dnešních velkoměst a nemají jen charakter etnický. Stejně tak je podle něj mohou tvořit bohatí lidé, kteří brání těm chudším do nich vstupovat a sdílet je. „Je běžné, že se přistěhovalé populace koncentrují a obvykle v těch částech města, kde je levné a dostupné bydlení a příležitost obživy,“ říká sociolog.
Také Češi podle něj měli v Chicagu svou Plzeň, přes kterou do města přicházeli. „Nejčastěji slyšíme o místech, která koncentrují mnohdy neúspěšné populace, naopak neslyšíme o těch, která postupně zanikla a lidé se z nich vystěhovali. Tyto procesy ale nelze spojovat výhradně s jednou etnickou či náboženskou skupinou – týkají se všech přistěhovalých,“ myslí si Topinka.
12. Muslimové považují křesťany za nevěřící a křesťanství nemá s islámem nic společného
„Opravdu mírumilovné a obohacující náboženství. Ten jejich Alláh nemá s naším Pánem Bohem zbla nic společného.“ Miroslav Vlasák v diskusi iDNES.cz
Netolerance muslimů k jiným náboženstvím a s tím spojená neschopnost jejich soužití s evropským křesťanstvím je dalším z argumentů těch, kdo aktivně vystupují proti přijímání uprchlíků z islámských zemí.
Pravdou je, že pro muslima je každý, kdo není muslim, nevěřící. Lepší výraz by ale byl jinověrec a mezi těmito jinověrci navíc muslimové rozlišují různé kategorie. „Křesťané jsou nazývání Ahl al-Kitāb, nebo-li lidé písma či vlastníci písma. To jsou lidé, kteří věří v Boha, byť v jiné podobě než hlásal prorok Mohamed,“ vysvětluje Ostřanský.
Křesťany tak muslimové sice vnímají jako jinověrce, ale takové, ke kterým by měli přistupovat s jistou úctou a respektem jako k příjemcům božího zjevení.
„Křesťané tedy sice jsou pro muslimy nevěřící, ale mezi nevěřícími zároveň tvoří velmi privilegovanou skupinu,“ dodává Ostřanský. Podle Topinky se vztah křesťanů a muslimů historicky vyvíjel a měl různé podoby, od klidného soužití až po válečné konflikty. „Platí ale, že křesťané mají obecně v islámu dobré postavení, protože jsou monoteisté a inspirace křesťanstvím jsou zjevné již v textu Koránu,“ upozorňuje sociolog.
Obě náboženství totiž pojí mnoho společných prvků, o čemž mají muslimové obvykle alespoň základní povědomí. „Zejména díky prorokům a známým postavám, jakými jsou Adam, Abrahám, Izák, Izmael či Ježíš. Poslednímu jmenovanému Korán věnuje velkou pozornost, ale učení o Nejsvětější Trojici zcela odmítá,“ říká Topinka.
Větší nepochopení mají muslimové pro ateisty, kteří mají v jejich očích mnohem nižší postavení než křesťané. „Pro muslimy je velmi překvapivé zjištění, kolik Čechů vůbec nevěří v Boha,“ uvádí Topinka.
Pro muslima navíc ateista není jen člověk, který nevěří v Boha. „Když u nás řeknu, že je Ferda Vocásek ateista, je to téměř nehodnotící sdělení. Je to stejné, jako kdybych řekl, že je monarchista. Pro muslima to však zní silně pejorativně. Znamená to pro něj, že jde o člověka bez morálních hodnot,“ říká Ostřanský.
I zde záleží na tom, do jaké míry je pro daného muslima náboženství důležité a jak moc jej nechá prostupovat do veřejného života. „Vykládat ale někomu v islámské zemi, že jste ateista, není vůbec dobrý nápad,“ podotýká orientalista.
V Evropě se podle něj však potkávají spíše vlažní, takzvaní kulturní či matrikoví muslimové s obdobně vlažnými křesťany, případně ateisty. „Taková je běžná praxe,“ říká Ostřanský a podotýká, že situací, kdy horliví muslimové narazí na neméně horlivé ateisty, není tak mnoho a spíše než v reálu k nim dochází na sociálních sítích.
13. Muslimové zavrhují homosexuály
„Slovo islám znamená naprostou oddanost Alláhu. Mohamed považoval, podle sunny, ženy za méněcenné, gaye proklel a nechával je shazovat ze skály. Islám je nenávistný vůči ženám, gayům.“ Jiří Čížek v diskusi iDNES.cz
Nezřídka také zaznívá, že muslimové nejsou schopni tolerovat gaye a lidi s touto sexuální orientací zavrhují. „Neformuloval bych to tak, ale toto tvrzení se zakládá na pravdě,“ říká Ostřanský. Jedna věc podle něj ovšem je, co o homosexualitě říká islámské právo, a jiná věc je žitá praxe.
Zatímco šaríatské postoje vůči homosexuálům jsou jednoznačně negativní a restriktivní, dlouhé dějiny muslimských zemí poskytují nepřeberné příklady tolerování této sexuální orientace, ať již hovoříme o středověké arabské či perské poezii či prostředí panovnických dvorů a harémů.
A není ostatně ani třeba mířit do středověku, stačí se podívat například na moderní Maroko, které si oblíbila řada evropských i amerických gay intelektuálů a umělců. Situace sexuálních menšin se podle Ostřanského v různých muslimských zemích liší často zcela zásadně, od víceméně tolerantního, až po tvrdé restrikce, včetně trestu smrti.
Podobně to vidí i Topinka. „Homosexualita je trnem v oku mnoha náboženství. Islám v tomto směru vychází z rodinného práva a pojetí rodiny, kterou zakládá uzavření manželství. To je považováno za velmi vhodnou a doporučenou věc. Každý muslim, který je schopen uzavřít manželství, by tak měl učinit,“ vysvětluje. Jedním z nejdůležitějších cílů manželství je v islámu zplození dítěte, které budou manželé společně vychovávat.
Ale i toto tradiční pojetí se mění, zejména v liberálnějších státech. „V evropských zemích probíhají diskuse ohledně vztahu islámu a homosexuality či transgenderu, vznikají platformy či modlitebny, v nichž se setkávají sexuální menšiny. Vyvolává to samozřejmě značné napětí a odsouzení zejména ze strany ortodoxních věřících,“ říká Topinka.
Také Ostřanský upozorňuje na to, že v některých mešitách pozici imáma zastává homosexuál či žena. „Zároveň je ale třeba říci, že přestože dnes existuje, zejména u muslimských menšin na Západě, řada muslimských LGBT aktivistů a pokusů o reinterpretaci šaríatských ustanovení týkajících se sexuality, v reálu nemají větší dosah,“ dodává odborník.
