Máme zde vysloveně hodné chlapce, malou hrstku pistolníků z Gruzie, a pak jednoznačně zlé chlapce, v převaze útočící Rusy. Zkrátka dobro a zlo, že nemůže být jasnější...
Nedělám si teď prosím legraci ze všech, kteří pozorují ruský stát s podezřením. Ani já nenalézám sebemenší zalíbení v autoritářských postupech pana Putina. A americký radar v Česku by se měl po mém soudu postavit bez ohledu na ruské strašení. Avšak označovat nynější dění na Kavkaze za totéž, co byla sovětská okupace Československa roku 1968 – to je tedy hodně přestřelená paralela.
Toho roku přece žádné ozbrojené vozy Čechoslováků nepálily na sovětské vojáky. Ačkoli československé vedení tehdy postupovalo trestuhodně tragikomicky, sovětský zásah přišel bez předchozího vojenského střetu, nevyprovokovaně. Zato gruzínský prezident Saakašvili se rozhodl zaútočit na Jižní Osetii usilující o nezávislost, a napadnout tudíž tamní ruskou posádku.
Už se rozebíralo, jak je možné, že neodhadl tak silnou a účinnou ruskou odpověď. Dle mě pro tuto chybnou úvahu neexistuje omluva, i kdyby snad šlo o ruskou zpravodajskou hru; odhadnout zdravým rozumem, že si dnešní Rusko, snažící se obnovit někdejší imperiální slávu, nenechá akci líbit, že ji řádně využije a zneužije, k tomu člověk věru nepotřebuje být prezidentem.
Jsou zde však další věci, vážnější než zmíněná chyba úsudku.
Jednak neplatí obraz prezidenta Saakašviliho coby příkladného demokrata; tedy je to lepší než Rusko, ale nedávné, jím řízené omezování opozice má k západním měřítkům daleko. K tomu se musí přidat gruzínský nacionalismus, snaha udržet Jižní Osetii stůj co stůj.
Chápu nelibost nad tím, že by oblast přešla k Rusku, a tím ho zvětšila. Ale máme zde přece opěvované právo národů na sebeurčení. Proč Saakašvili neříká, že by bylo správné se obyvatel Jižní Osetie zeptat, zda chtějí být v Gruzii, nebo s Ruskem? Dost možná proto, že Osetové žijící v oblasti cítí ke Gruzíncům pochopitelnou nedůvěru: například v devadesátých letech zažili řádění gruzínských polovojenských jednotek.
Tím samozřejmě nelze omlouvat zabíjení gruzínských civilistů a tvrdit, že po Gruzii smějí jezdit ruské tanky. Jenže činit z kavkazské války exemplární případ střetu zla s dobrem není právě bystrá myšlenka.
Tento názor mne patrně, vrátím-li se opět k ornitologickému slovníku, zařadí mezi mými kolegy do skupiny bílých vran. Já přitom nemám zásadně nic proti jestřábům, jen považuji za chytřejší křičet na putinovské Rusko jinde a jinak. Třeba systematicky kritizovat útoky ruské vlády na svobodu tisku. Nebo odsuzovat ty, kdo se s ní pochybně paktují: jako třeba bývalý německý kancléř Schröder.
