Když do středu, vkráčí do bažin. Když do leva, vrátí se na své a on, Zeman, rád pomůže. Sám teď kandidovat nebude, nebude ani doporučovat koho volit...
Ani nemusí. Do leva běží v Zemanových botkách Zdeněk Škromach. Bude-li zvolen, u kormidla za ním jako stín bude stát i velký Otec budovatel.
Jasnější signál nerozhodnutým delegátům dát nemohl.
Rozcestí sociálních demokratů však lze pojmenovat i jinak: strana je v hluboké krizi a žádný z obou kandidátů neslibuje naději na rychlý obrat. Na rozcestí se může snadno stát, že dilema do leva či do středu skončí roztrhnutím strany v rozkroku.
Kritická situace je však důsledkem dědictvím po Miloši Zemanovi, od něhož si sjezd objednal rady.
Právě jeho někdejšímu autoritativnímu řízení mohou "přátelé" děkovat, že dodnes bezradně podupávají na rozcestí, "nejsou lidi", natož lídři. To on stvořil stranu ze směsice rozličných lidí i lidiček, skupin či skupinek, názorů i nesnášenlivostí a sepnul je ocelovou obručí.
To on udělal z nevyzrálého Grosse ministra, to on jmenoval nepraktického Špidlu svým nástupcem. Odešel a obruč praskla.
Sociální demokracie ale dneska nepotřebuje další zemanovskou obruč.
Potřebuje nového energického vůdce, s čistým morálním štítem, který neslouží veřejnosti jako zdroj vtípků, potřebuje srozumitelný moderní program a konečně potřebuje i elementární jednotu – v té bývá přece politická síla.
Vítězství se zmíněném trojboji je však podle všeho nad síly současné ČSSD i stávajících kandidátů. Ještě nevyrostla z Zemana.
