O jeho existenci však není pochyb. A zatímco čert má k dispozici neurčitá kouzla, která nejspíš neplatí na lidi, kteří jsou v životě aspoň trochu hodní, Ahmadínežád obohacuje uran a nechává si pořizovat rakety, které dostřelí až k nám.
Rakety možná dolétnou, ale pravděpodobnost, že by se trefily, rovná se prakticky pravděpodobnosti, že si naši poslanci zruší imunitu. Přesto se celý svět íránským prezidentem zabývá, vyjednává s ním, vyhrožuje a maže med kolem úst.
Je to rozumné? Je pro nás skutečně nějaký člověk, který popírá holokaust a rád by vyhnal Židy na Aljašku, hrozbou? Není to jen papírový čert? A může se někde na Východě objevit nový Hitler? Obávám se, že ano.
Jsme zvyklí měřit svou bezpečnost jen tím, co se děje za humny. Od té doby, co jsme se stali, bez vlastní zásluhy, součástí silného západního světa, jsme zvyklí spoléhat na jeho diplomatické schopnosti a absolutní technologickou převahu.
Jenže krvavý pat, do kterého se dostali Američané v Iráku, ukazuje meze této převahy. Nepatrné ruské bububu, že omezí dodávky ropy, zase ukázalo, jak absolutně jsme na ní závislí.
Budoucnost světa se možná bude rozhodovat v bitvě o ropu a Írán je silným hráčem. Možná to však není jen Írán. Jeho prezident jen říká, co se učí děti v muslimských státech ve škole. Jak ukazují bouře nad obrázky proroka Mohameda, nechuť k Západu je tu velká a upřímná.
Pokud se najde vůdce, který dokáže tu nechuť využít, bude mít rakety a obohacený uran, nemůže sice Západ ještě porazit, může však rozpoutat válku, která úplně změní naše představy o tom, že člověk má právo na zemi prožít štěstí.
Jsme zkrátka na dostřel od Íránu. Znepokojivé navíc je, že jako občané malé země nemůžeme s touto hrozbou udělat prakticky nic. Můžeme jen čekat, jestli čert nepřijde.
