Vždy, když slyším od pana Paroubka, jaký je ministr Langer lotr, vzpomenu si na něco, v čem se oba muži, padouch nebo hrdina, nakonec nějak dohodnou. A že slyším, jak moc se Mirek Topolánek nesnáší s prezidentem Klausem? Jistě, ale i oni dva se navzdory vší nevraživosti přece dají dohromady.
To, na čem se shodnou, respektive už shodli, je pro mě osobně dost skličující. Zmínění totiž nalezli shodu v opatření, které výrazně omezuje svobodu slova v České republice.
Ta věta nepřehání. Už za pár dní, 1. dubna, u nás začne jeden takový svobodu potlačující zákon platit. Je to dílo jak těch politiků, kteří si přáli zachování Topolánkovy vlády, tak těch, kdo usilovali o její svržení.
Třeba Jiří Paroubek. Často spílá Ivanu Langerovi, že před lety aktivně vystupoval v podivném privatizačním případu. Zaznamenaly to policejní odposlechy proslulého spisu Krakatice – a právě proto šéfovi socialistů Paroubkovi rozhořčení nevěřím.
Naprostá většina jeho poslanců totiž hlasovala pro zákon, který zakazuje, aby se informace z policejních odposlechů, z nějaké nové Krakatice, kdy dostaly na veřejnost.
Předseda Paroubek by možná řekl, že on sám se hlasování neúčastnil. Jenže kdyby opravdu chtěl, hlasovali by jeho poslanci jinak: přece nechce tvrdit, že se ve své straně těší malé autoritě.
Jsem dalek toho snažit se přesvědčovat Jiřího Paroubka o potřebě ctít svobodu slova. Snad jen, že pokud se snaží vystupovat jako proevropský politik, měl by vědět, že jeho strana podpořila zákon nemající obdoby v žádné jiné evropské zemi.
Tam se informace z odposlechů samozřejmě zveřejňují, pokud jsou ve veřejném zájmu, tedy popisují-li třeba podezření z korupce. Proč? Považuje se to za projev svobody slova.
Ostatně – abych nezůstal jen u Paroubka – nikdy jsem od zastánců onoho zákona nedostal odpověď na otázku, čím je Česko oproti ostatním zemím tak výjimečné, že potřebuje tento nevídaně tvrdý zákon? Že lidem, kteří zveřejní policejní odposlech, hrozí až pět let ve vězení – tedy více než za týrání či šíření dětské pornografie?
Tu odpověď nikdy nedala ani další dvojice, která si nyní vjíždí do vlasů, ale na zákonu se shodla – prezident Klaus (zákon podepsal a útočně hájil) a stále úřadující premiér Topolánek (pro zákon hlasoval).
Postojem druhého jmenovaného byl například velice zklamán můj kolega. Říkal: Věděl jsem, že Topolánek má zkraty a nemá rád novináře, ale myslel jsem si taky, že víc než prchlivost jsou pro něj zásady včetně svobody slova. Nejsou...
Pak se nelze divit, že politika vypadá jako krvavá válka. Když jedinou zásadou je, že jsou nám zásady včetně svobody slova ukradené. Pokud se to hodí.
