Tomáš Vrbík se už koaličním poslancem necítí a stejný krok už brzy udělá minimálně jeden další zákonodárce US-DEU: Marian Bielesz.
Jejich budoucí taktika se dá přitom odhadnout už teď. Budou balancovat na laně: vláda jejich hlasy nebude mít vždy jisté, zároveň oba poslanci (a možná i někteří další unionisté, kteří se k nim připojí) nebudou mít důvod poslat vládu definitivně k ledu.
Vrbík i Bielesz totiž hrají o svou politickou budoucnost a sní o nové, liberální formaci, která by sjednotila roztříštěné středopravé malé strany a třeba pod vedením Hany Marvanové v roce 2006 zaútočila na osm, možná deset procent "volných" liberálních voličů.
Takový vývoj si žádá čas. Pád vlády by však znamenal pro českou politiku začátek nejistého období, v němž by hlavní roli hrál podle ústavy prezident Václav Klaus. A vyloučeny nejsou ani předčasné volby.
Ty si jen těžko mohou přát sociální demokraté, vyděšení propadem volebních preferencí. Pravděpodobné proto je, že její vůdci budou Vrbíkovu a Bieleszovu "rebelii" do jisté míry tolerovat.
Ministr Zdeněk Škromach sice razantně hovoří o tom, že by se unionisté mohli z vlády rychle odporoučet, jenže Škromach jako "zlý muž" má podobné výroky uvnitř ČSSD téměř v popisu práce. Grossova slova už jsou o poznání opatrnější ("počkáme na konkrétní kroky") a premiér Špidla "věří, že to unionisté ustojí".
Strany vládní koalice si totiž nemohou vzájemnou neloajalitu příliš předhazovat. Ano, Vrbík už nehlasoval pro letošní rozpočet. Ale řada sociálních demokratů i někteří lidovci třeba nezvedli ruku pro zásadní vládní návrh na vyslání českých vojáků do Afghánistánu.
A lidovec Ladislav Šustr už dopředu oznámil, že nepodpoří další významný koaliční plán na zvýšení poplatků pro Českou televizi. A tak dál...
Naznačený scénář samozřejmě nemusí platit dlouho a rozhodně ne až do roku 2006. Českou politiku čeká totiž v následujících dvanácti měsících mnoho významných událostí, které znovu rozdají karty uvnitř stran.
Konají se hned troje volby, a hlavně zásadní stranické sjezdy ČSSD, ODS a KSČM (a možná i US-DEU) a ve všech případech budou mít dnešní lídři co dělat, aby svá křesla udrželi. A až bude definitivně známé nové politické "kdo je kdo", mohou se věci začít hýbat.
