Když potom s odvoláním na svůj pokročilý věk poslala Charlese, prince z Walesu, v den jeho druhé svatby na pohřeb papeže Jana Pavla II., bylo všechno jasné: s britskou monarchií je konec.
Ale zdá se, že média pro malý rodinný skandál přehlédla zásadní konstituční změnu.
Většina evropských zemí má psanou ústavu, která se mění revizí textu a formulací. Británie má ústavu nepsanou a nepsaná ústava se potvrzuje, mění a vyvíjí jinak. Řád věcí veřejných potvrzuje řada divadelních rituálů, jejichž pravidelné dodržování je podmínkou kontinuity.
Kdo někdy viděl v televizi slavnostní zahájení britského parlamentu, ví, o čem mluvím. V bizarním obřadu si poslanci ve Westminsteru každý rok přehrávají a symbolicky vymezují mocenské hierarchie britského politického života.
V rámci britské ústavy hraje monarchie zcela přesně a trochu nezvykle vymezenou roli: britská královna není jen představitelkou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska; Alžběta II. je personifikací Velké Británie, symbolickým ztělesněním britské státnosti, již stvrzují velkolepé podívané při královských pohřbech, narozeninách, křtinách a jubileích. Proto tak pohoršila královnina okázalá absence na radnici. Z ústavního pohledu se však věci jeví trochu jinak.
Ministerský předseda Tony Blair za osm posledních let poněkud nedomyšleným pokusem o modernizaci do značné míry potrhal jemné a spletité předivo a nepsanou britskou ústavu erodoval. Královská rodina se v téže době reformovala úspěšněji.
Od smrti princezny Diany při pařížské autonehodě 1997 se monarchie potichu, bez velkých řečí modernizuje.
Souběžně s organizační reformou zřejmě probíhá hlubší, intuitivní vnitřní proměna postoje k soukromému životu, v němž královská rodina akceptuje a přejímá zásadní trendy britské společnosti.
Monarchie se už nepokouší po viktoriánsku tutlat nejrůznější skandály.
A postoje, které přinutily Edwarda VIII. k abdikaci, mají daleko k dnešnímu stavu věcí: roku 2003 tu bylo oddáno 267 770 manželství a 166 700 manželských párů se zase rozvedlo.
Monarchie usoudila, že chce-li být i nadále ztělesněním britské státnosti, musí veřejně předvádět moderní rituály, které stav společnosti reflektují a které jsou poddaní Jejího Veličenstva schopni pochopit a akceptovat. A že za těchto okolností není důvodu, proč by se tento obecný trend nemohl kodifikovat a personifikovat i v královské rodině.
A právě to bylo symbolickou náplní obřadu ve Windsoru. Královna Alžběta tu rituálně definovala nové rodinné poměry: veřejně akceptovala, že se rozvedený následník trůnu může podruhé oženit a že si smí vzít rozvedenou ženu. Pokud šlo o osobní gesto mateřského nesouhlasu, má jediný důsledek, a to pro ústavu: v obdobné situaci se napříště svatební obřad rozdělí na část civilní a církevní, panovník se nezúčastní občanského obřadu, ale svou přítomností na požehnání v kostele stvrdí svůj oficiální souhlas.
Média vesměs interpretovala vyslání Charlese do Říma na papežův pohřeb jako naschvál a projev královnina nesouhlasu. Myslím, že se mýlí: britská královna volbou svého zástupce v Římě i svatebním rituálem spíš potvrdila a veřejně dala najevo, že za svého pravoplatného a jediného možného nástupce na trůnu považuje právě Charlese. Britská monarchie není ani zdaleka tak neduživá, jak se nám to britský tisk a televize pokoušely namluvit.
