V pravidlech fotbalu by klidně mohlo být napsáno: Pokud skončí zápas i po prodloužení bez výsledku, musí se hráči dohodnout, kdo je vítěz.
Rozhodně je to napsáno v pravidlech naší demokracie. Jedné z nejdokonalejších, alespoň podle časopisu Economist, který ji řadí do první světové dvacítky jen jedno místo za USA a před Velkou Británii.
I kdyby si Zidane a Materazzi zopakovali sprosťárny a Francouzovu hlavičku do soupeřovy hrudi, po pěti měsících hašteření už by výsledek mistrovství světa nikoho nezajímal.
Je demokracie v ohrožení?
Není tedy divu, že už nikoho netrápí, jestli Paroubek přetlačí Topolánka, nebo naopak.
Pravidlo o dohadování vítěze by zahubilo fotbal.
Nezahubí těsné volební výsledky a sáhodlouhé kupčení nebo soudní spory demokracii?
Demokracie přežila už ledacos, jenže paty jdou ruku v ruce se sílícím zklamáním lidí z politiků. A to může být smrtící koktejl i pro tak silnou starou dámu. V poměrném systému vedou nerozhodné výsledky k lopotnému vyjednávání jako v Rakousku, Nizozemsku a Německu.
Z indiána handlířem
To znechutí voliče. Politici se z indiánských náčelníků předvolební kampaně stávají koňskými handlíři, což z nich v konečném součtu dělá šašky.
V zemi s méně dokonalou demokracií, ale větším počtem voličů a (bez ohledu na vlastenectví) důležitější pro svět se teď řeší skoro pat.
Konzervativec Calderón porazil v Mexiku levičáka Lópeze Obradora jen o pár desítek tisíc hlasů. Obrador prohru neuznává a vyhlásil se za prezidenta. Jeho lidé zatím chřestí kastanětami a mávají sombrery. Jak to dopadne, nikdo neví. Možná si nabrousí i mačety.
Vítěz bere všechno
Americký skoro pat před šesti lety vyřešil až Ústavní soud ve prospěch George Bushe. Pár hlasů floridské chudiny rozhodlo o budoucnosti zeměkoule.
Těsné výsledky ve většinovém systému přinášejí frustraci poražených, kteří nechtějí uznat, že vítěz bere všechno, i když vyhrál jen o pár sporných hlasů.
Podobně jako se ve fotbale vyrovnaly síly mužstev, vyrovnaly se ve světě i síly pravice a levice.
Používají stejných marketingových triků, dokážou si vypěstovat vůdce. Infarktový závěr zápasu však vystřídá nuda, zhnusení, deziluze.
Fotbal má penalty. Co politika?
Jako kdyby se dohadovali Materazzi se Zidanem. Fotbal tohle řeší penaltami. Je to obdoba božího soudu. Nevyhrává lepší, ale šťastnější.
Nebude si muset demokracie najít podobné řešení? Nemůže to být třeba televizní utkání vůdců, o kterém by samozřejmě pod přísným dohledem volební komise hlasovali diváci?
Demokracii by to dodalo atraktivitu jako penalty fotbalu. A nebylo by to o nic méně spravedlivé než současný koňský handl.
