Prominentní hřbitov u kremelské zdi přijal všechny jmenované generální tajemníky KSSS. A najednou se začaly hýbat věci, které byly do té doby nemyslitelné. Stranické vedení si dlouho mezi sebe nevpouštělo nové členy. Mnozí se drželi v čele SSSR do pokročilého věku. V březnu 1985 měla přijít nečekaná změna, která otevřela cestu ke svobodě nejen Čechoslovákům, ale i dalším státům východního bloku.
V „pouhých“ čtyřiapadesáti letech byl zvolen generálním tajemníkem Michail Sergejevič Gorbačov. Stal se prvním vedoucím představitelem, který se narodil až po Velké říjnové socialistické revoluci z roku 1917.
„Dělejte si, co chcete“
Gorbačov se pokusil reformovat stagnující Komunistickou stranu Sovětského svazu a státní ekonomiku změnami, pro něž se vžila hesla glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba). Neplánovaně tak odstartoval rozpad Sovětského svazu a pád komunismu v zemích východní Evropy.
Po postupných pokusech o liberalizaci poměrů přišel v roce 1988 zlom. Sovětský svaz pod Gorbačovovým vedením opustil klíčovou Brežněvovu doktrínu omezené suverenity – čili hlavní ideu zahraniční politiky, podle níž řídil své satelity.
11. března 2015 |
Mimochodem na základě této doktríny nařídil Brežněv v srpnu 1968 invazi do Československa. Ostatně vždy považoval možnost, že by se některá země východního bloku odvrátila od socialismu, za hrozbu pro všechny ostatní socialistické státy.
Sovětský režim si tím vyhradil právo zasáhnout silou všude, kde hrozilo socialismu nebezpečí. Kromě Československa to potkalo v roce 1979 Afghánistán a hrozba invaze visela na počátku 80. let i nad Polskem. Nicméně Gorbačov na rozdíl od svých předchůdců přestal do politiky východoevropských zemí zasahovat. A to nakonec spustilo řetězec událostí, které před 30 lety vedly k pádu komunismu v Evropě.
Polsko mělo náskok
„Demokratická revoluce se prohnala střední Evropou. Najednou byly změny ve východním bloku rychlejší než v Sovětském svazu,“ popisuje převratné události historik Ondřej Matějka, náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů.
Jako první se začal hroutit komunismus v Polsku, kde už v červnu 1989 proběhly první „polosvobodné“ volby. Zvítězilo opoziční hnutí Solidarita, které obsadilo i post polského premiéra. To bylo do té doby nepředstavitelné. Hlava hnutí, pozdější polský prezident Lech Walesa, přitom už vroce 1983 získal Nobelovu cenu míru.
Po Polsku následovalo Maďarsko, kde se poměry liberalizovaly postupně. Již na jaře 1989 byl odvolán ze všech svých funkcí letitý šéf maďarských komunistů János Kádár. Zemřel záhy – 6. července 1989. Symbolicky v den, kdy Maďarsko rehabilitovalo jeho předchůdce Imre Nagyho, maďarského „Dubčeka“ popraveného za revoluci v roce 1956. Tehdy ji rozdrtily sovětské tanky.
Maďarsko se zároveň omluvilo za účast na invazi do Československa v roce 1968 a cestu ke svobodě a demokracii završila nová ústava a vyhlášení třetí maďarské republiky v říjnu 1989. Krátce poté byla z budovy parlamentu odstraněna rudá hvězda. Tím skončila 40 let trvající existence Maďarské lidové republiky.
Zatímco naši sousedé prožívali společenský převrat, Československo zůstávalo dlouho pozadu. Kosmetické změny, jako byl odchod Gustáva Husáka z čela strany, nemohlo společnost čekající změny uspokojit. Přesto konec přišel nečekaně rychle – po brutálním potlačení studentské demonstrace 17. listopadu 1989.
Už na konci prosince byl zvolen disident Václav Havel prezidentem. Přitom ho ještě na jaře poslala komunistická justice za mříže za účast na demonstracích k výročí sebeupálení Jana Palacha.
Pád Berlínské zdi, poprava diktátora
V listopadu téhož roku se začaly rozpadat komunistické režimy i v dalších státech. Pravým opakem událostí v Polsku nebo Maďarsku bylo Rumunsko. Vliv na to měla i katastrofická ekonomická situace. Tamější autoritářská vláda Nicolae Ceausesca byla poražena až po několikadenní občanské válce, kdy se střetly jednotky armády a tajné služby. Skončilo to popravou rumunského diktátora a jeho ženy Eleny.
Jedním ze symbolů pádu komunismu se nakonec pro celý svět stal pád Berlínské zdi, která rozdělovala východní a západní Berlín. Východoněmecký režim Ericha Honeckera dlouho odmítal jakékoliv reformy, ale s uvolňováním poměrů v Československu a Maďarsku začalo tisíce Němců prchat přes tyto státy na Západ. Režim ještě potlačil masové demonstrace v Lipsku a Berlíně, ale v listopadu 1989 se spolu s Berlínskou zdí definitivně zhroutil. Tím se otevřela cesta ke sjednocení Německa rozděleného od druhé světové války.
