Klaus má mnohé důvody k vnímavé reflexi případného spolčení. Třeba nedůvěru k jiným stranám či kladný vztah k mnoha pražským politickým "usazeninám". A také si rád popíchne. Prý kvůli principům.
Podezírám ho však, že motorem jeho aktivistických her je spíše touha přitáhnout pozornost a blýsknout se. Hlavně sám před sebou. Vždyť nejvděčnějším divákem Václava Klause je Václav Klaus.
Nejvíc by Hrad asi zlobilo, kdyby obecenstvo na páně prezidentovy hříčky nereagovalo. Jenže to bychom měli smutnou hlavu státu. A i v pohádce, má-li národ smutného krále, je sám smutný.
Aby bylo veselo, je třeba s Klausem polemizovat. Byť víme, že naše poštěkávání je pod jeho rozlišovacím horizontem a že (až na výjimky) mediální výpotky nečte, i když se zázračnou schopností, hodnou Chucka Norrise, ví o všem, co se o něm kde šustlo.
Ať tedy obloha puká, panovník se baví a následně ani v podhradí není pochmurno: Václav Klaus jistě ví,
že by nebylo košer, kdyby byl pominut signál voleb tak arogantně, jak by se stalo vznikem pražské koalice "starých zavedených". Byla by to sprostá rána do tváře lidí.
Prezidentova praktická duše se ovšem nechce zabývat kdejakým etickým smetím a vítá nejuchopitelnější cestu k moci těch, kteří jsou pro něj čitelní. Navíc trpí nedůvěrou k překotným změnám a už vůbec nechápe obtěžování moralistními výhradami spojenými s občanským uvědoměním. Podobné ciráty nesedí Klausovu založení.
Neomezená moc kuloárů
Jeho představa optimální demokracie je zjednodušeně řečeno asi taková: jednokomorový parlament, jednokolový většinový volební systém. Občané zvolí, vítěz bere vše: od soudců po vládní toaletářku.
Triumfující strana po celé volební období vládne dle svých představ. Když voliči špatně pochopí zadání a hlasují nějak nejednoznačně či (nedej Bůh!) pro někoho třetího, je nutno, aby prověření obou "starých" partají dali hlavy a síly dohromady, i když by dle svých světonázorů měli táhnout jeden hot a druhý čehý.
Co je ovšem spojuje, je společná pastva, na té lze vládnutí konstruovat. Lid má takové postupy
respektovat. Po čtyřech letech si pak umýt uši, obléknout se do gala a slavit svátek demokracie. V něm vloží lístky a buď potvrdí, či nepotvrdí vládu. Pak zase zpátky do montérek či kravat (podle profese) a dál tvořit.
I když zlé jazyky Klause podezírají, že kdyby se mu to aktuálně hodilo, byl by pro něco jiného. Nesahejme však do svědomí a nekomplikujme věci víc, než je třeba.
Jistě, Václav Klaus to takhle nikdy nepopsal. Indicie však leccos napovídají. Všechno bez zdržení, bez pochybností. Platí to, co se odhlasuje nebo pak v kuloárech šikovně upeče. Hlavně bez řečí. Jakási "parlamentokracie", spojená s bezmezností stran. Nelíbí se ti politika, jdi do partaje! Ale do nějaké zavedené. Neověřené rychlokvašky mohou stávající pořádek rozrušit.
Jako by se demokratické vládnutí měnilo v dědičné; nikoliv v linii starých rodů, ale věčných politických uskupení. Vztah k uzavřenému politickému světu propojených účastníků podle hesla "Další nepřibíráme!" ukázal Václav Klaus se svým politickým dvojčetem (nikoliv jednovaječným) Milošem Zemanem právě opoziční smlouvou.
Káže vodu, pije...
Za cenu debaklu základního principu demokracie, soutěže nabídky vlády s nabídkou opozice, položil základní kámen k parcelaci moci a následně i zájmů, koryt a majetku mezi zástupce své strany a představitele zásadního ideového i ideologického protivníka.
Nyní z "ideového vyprázdnění" strany a politiky viní pouze Mirka Topolánka. Ale vznik podivných vzájemně výhodných mesaliancí "ptáků" a "růží" se datuje právě od "oposmlouvy".
A v tomto duchu se uzavírají mnohé holporty, které jsou pro život obcí, regionů i země zhoubné. Cynici to shrnují do hesla: "Ideje rozdělují, veřejné zakázky spojují!" Jako když protřelí karbaníci zdánlivě hrají proti sobě a přitom oškubávají hejly.
Pak znějí tragikomicky Klausova slova z února 2009, pronesená v Evropském parlamentu: "Získali jsme
trpkou zkušenost, že tam, kde není opozice, ztrácí se svoboda." Bylo to řečeno v jiných souvislostech a s odkazem na jiné doby, ovšem platí to stále a se vším všudy. Chci věřit, že Václav Klaus myslel opozici a svobodu v pravém smyslu toho slova, ne jen tak jakoby.
Jinak nezbývá než s panem prezidentem souhlasit: neboří se svět, nebesa nepukají. Jenom v podhradí začíná být nějak smutno. Byť se Hrad možná pobaveně usmívá.
