Vlasovci, tedy vojáci takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA), byli většinou příslušníci Rudé armády, kteří se po zajetí Němci v druhé světové válce nechali přesvědčit k boji proti Sovětskému svazu. Mohli to udělat z různých důvodů. Možná věřili, že bojem proti komunistickému režimu pomohou obnovit carské Rusko. Nebo se chtěli vyhnout bídě zajateckých táborů, ve kterých nechávala německá armáda umírat hladem miliony zajatců.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Z pohledu Sovětského svazu i západních spojenců to však byli zrádci. Na konci války byly některé z jejich jednotek dislokovány v okolí Prahy a v průběhu květného povstání se postavily na českou stranu. V průběhu bojů proti Němcům padlo 300 vojáků a důstojníků ROA. Jejich podpora významně posílila vyjednávací pozici České národní rady, která 8. května 1945, tedy ještě před příchodem Rudé armády, dosáhla kapitulace německých branných sil v Praze pod velením generála Toussainta.
Starosta Řeporyjí má jistě právo navrhnout, aby se postavil pomník vojákům, kteří na konci války padli, aby přispěli k záchraně jeho obce. A pokud s jeho plánem vyjádří souhlas místní samospráva, je záležitost uzavřena. Bez ohledu na případné protesty politiků s jiným názorem, nebo představitelů cizí moci.
A představitelé nejméně jedné cizí moci, v tomto případě Ruské federace, si jistě podobnou příležitost nenechají ujít. Vedení Ruska se i téměř tři desítky let po pádu Sovětského svazu cítí vázáno základními dogmaty sovětské historiografie do té míry, že bojuje se všemi pokusy o verifikaci mýtů a pravdivější výklad dějin. Na domácí frontě se dokonce snaží takové pokusy kriminalizovat.
O tom se mohl přesvědčit například petrohradský historik Kirill Aleksandrov, který sice obhájil svou doktorandskou práci na téma Vlasovců, aby byl následně konfrontován s návrhy na trestní stíhání, které může skončit i vynesením trestu 5 let odnětí svobody. Ostatně jiná práce stejného autora na podobné téma již byla ruskými soudy označena za „extrémistickou“.
Ruská strana proti postavení pomníku vlasovcům protestuje a bude protestovat – když ne z jiných důvodů, pak proto, aby neztratila svou tvář před vlastními občany. Přesvědčování vlastních občanů, že Rusko je obklíčená pevnost, za jejímiž hradbami žijí zlé síly, které dnem i nocí nemyslí na nic jiného, než jak přemoci ruského medvěda a jeho kůži si pověsit ke krbu, je jedním ze základních kamenů ruské vnitropolitické propagandy. Její sdělení jsou jednoduchá. Možná se nemáme tak dobře jako jinde, možná jsou naši vládci na nás tvrdí, ale nelze jinak. Pokud budete chtít změnu, pokud budete volat po demokracii, pak oslabíte Rus a zahnívající Západ nás přemůže. Musíme být jednotní a vy musíte poslouchat.
Tato propaganda je samozřejmě lživá, ale bojovat s ní není snadné. Mimo jiné proto, že prokremelské síly mají v Rusku téměř úplný informační monopol a pro porážku svých protivníků se nestydí používat jakékoli manipulace, nebo nepravdy. S velkou oblibou také používají postup, kdy dehonestují nositele nějaké myšlenky, aby přesvědčili své publikum o tom, že i samotná myšlenka je špatná. Diskutovat s ruskou stranou je proto vždy složité a jednou ze základních podmínek smysluplnosti takového rozhovoru je úzkostlivé trvání na pravidlech korektnosti. Žádné urážky, žádné odbíhání od tématu, žádné skandalizování, nebo emoce. Fakta a nic než fakta.
Mediální profesionál Pavel Novotný se přesto do podobné diskuse pustil. 29. listopadu vystoupil v rámci pořadu 60 minut na kanále Rossija 1. Tento pořad je jakýmsi křížencem zpravodajství a bulvární pavlače, na níž se překřikují baviči, maskovaní za odborníky. Pořad paní Jílkové v České televizi je proti němu nudnou akademickou besedou.
Pomník u masového hrobu příslušníků ROA na Olšanských hřbitovech v Praze
Těžko říct, s jakým úmyslem pan Novotný do pořadu vstoupil. Možná chtěl ruským divákům vysvětlit svůj pohled na věc, možná jim chtěl ukázat, jak lživá je ruská oficiální propaganda. Nic z toho se mu ale, podle mého názoru, nepovedlo. Ruský divák neuslyšel o raněných Vlasovcích, vražděných ruskými jednotkami přímo v nemocnicích.
Nikdo mu neřekl příběhy jejich, možná opožděného, hrdinství, se kterým bránili Pražany. A nedozvěděl se ani, že v Praze už jeden pomník vlasovcům máme. Stojí na Olšanských hřbitovech a světe div se, ruskou ambasádu nechává v klidu. Proč tedy najednou Kreml tak křičí v případě ještě neschváleného a neexistujícího pomníku v Řeporyjích? Třeba proto, že mu humbuk kolem Vlasovců slouží jen jako záminka k něčemu jinému?
Ovšem tato příležitost ukázat absurditu ruské propagandy zůstala nevyužita – mimo jiné proto, že pan Novotný přišel s hrubou záplatou na hrubý pytel a emoce zkusil přetloukat emocemi. Ve výsledném hospodském tartasu se však celkem zákonitě neprosadil. Už jenom proto ne, že musel používat služeb tlumočníka a jeho argumenty nutně přicházely „s křížkem po funuse“ a také proto, že nemohl ovlivnit obrazový doprovod, vkládaný ruskými redaktory na obrazovku. A ten byl pro pana Novotného opravdu nelichotivý. Ostatně i jeho zjev a chování během „diskuse“ měl daleko k čemukoli, co by mohlo být respektováno ruským divákem.
Jediné čeho dosáhl, byla nechutná překřikovaná, ve které se účastníci předháněli ve vzájemných urážkách. Pokud se vystupující vzájemně označují za opilce nebo feťáky, pokud se ptají, z jakého blázince kdo přišel, pak nezůstává místo pro věcnou debatu. A přesně o to ruské propagandě šlo.
Výsledný dojem, který si z takové „diskuse“ odnesl ruský divák, je přesvědčení, že ten, kdo prosazuje postavení pomníku vlasovcům, je blázen, a proto i samotná myšlenka si nezaslouží jakoukoli podporu. Věcné argumenty zanikly v hospodském řevu a oficiální prokremelská propaganda si připsala další malé vítězství.
