Zatímco ještě před rokem se zdálo, že mikrofony a skryté kamery se v politice objevují jen v rukou novinářů (a ti za to byli také vydatně kritizováni), po vstupu bezpečnostní agentury ABL do politiky se praktiky tajných služeb stávají běžnou normou. Čeští čtenáři se tak nechtěně stávají odborníky na montování odposlechů nebo techniky sledování.
Proval (jak by řekli zpravodajci) se pak obratně využívá všemi možnými směry. Ve spleti názorů, osočování a vysvětlování se zbraní stává nejen samotný obsah tajných nahrávek, ale i fakt, že někdo byl odposloucháván, případně kdo ho mohl nahrávat a proč. Tyto zbraně ale drží v rukou obě strany imaginárního sporu a běžný pozorovatel už neví, zda má oběť špiclování litovat, nebo zda její sledování bylo součástí promyšlené hry.
Tragické na tomto "novém trendu" je, že ho praktikuje vláda a politici neustále zdůrazňující nutnost věcného řešení problémů a prosazování reforem. Příkladem může být i nedávný manévr Miroslava Kalouska, který se nechal slyšet, že má nahrávku ze schůzky šéfredaktorů několika celostátních médií. Vzápětí to označil za záměrnou mystifikaci.
Normální občan tak v současné době zřejmě podrobněji popíše štěnici nalezenou u Kristýny Kočí, než plány na důchodovou reformu.
