Současná publicistika už definuje solidní masu lidí, kteří prozatím nemají jiné než směšné vůdce, odmítají Fialovu vládu, ale možná i jakoukoli jinou, a sociologové upřesňují, že jde zpravidla o lidi postižené životním neúspěchem.
To mohu potvrdit jen zčásti. Některým mým protisystémovým kamarádům se dobře daří, jiným ne tolik, nikoli však vinou systému, ale vlastních rozhodnutí. Někteří mají vysokou školu, jiní školu života. Žádnému z nich nechybí láska, přinejmenším k dětem. Jsou mezi nimi tací, kteří mi obohacují život a v určitém směru jsou mi vzory. V mé bublině zkrátka nejsou dezoláti, lidé posedlí křivdou, nenávistí a extremismem.
Kdybych měl definovat, co mají všichni společného, pak to není „neúspěch“ ani „pitomost“, ale spíš tzv. „alternativní smýšlení“. Nejde jim v první řadě o prachy – a není to proto, že nejsou schopni si je vydělat, nejeden z nich se vzdal úspěšné kariéry. Jsou to lidé upřímně a přesvědčeně usilující o lepší svět.
Svět bez násilí, nenávisti a devastace přírody. Upírají svou pozornost a nepochybnou inteligenci k tradicím a k informačním médiím, jež této životní filosofii vycházejí vstříc, mluví o obrodě, transformaci a duchovním vzestupu. Někdy je to neukotvená ezoterika, jindy promyšlené modely zahrnující faktické poznání sociologické, politické a historické.
Smůla a neštěstí mainstreamových médií je, že této rostoucí subkultuře věnují pozornost pouze v jejích bizarních či zjevně odsouzeníhodných projevech. Společnost tyto lidi vidí jedině v případech, kdy nějaký lžiguru stane před soudem pro zpronevěru nebo popírání holocaustu či války na Ukrajině. Tzv. alternativa je apriori podezřelá a tzv. seriózní zpravodajství to v rámci konfirmačního zkreslení stále jen potvrzuje.
Chyby dělají obě strany. Většinová, systémová společnost pohlíží na alternativu jako na cosi směšného, v lepším případě spolek neškodných bláznů oddávajících se svému roztomilému idealismu, v horším případě spolek bláznů evidentně škodlivých. Nezajímají ji nuance a nešetří urážkami a glajchšaltizací.
A tak každý, kdo přijde na demonstraci, je dezolát, každá, kdo chce mít větší podíl zodpovědnosti za zdraví svých dětí, je biomatka, každý kanál, který rozporuje plošné očkování, je dezinformační. S alternativou se nikdo nebaví, a tak se baví sama se sebou. A jelikož inteligenční, časový, početní i ekonomický potenciál je v ní značný, vzkvétá a bobtná paralelní svět, jehož občasné směšné či protizákonné projevy se po právu trestají, jeho obrodný potenciál však leží ladem.
A alternativní scéna dělá chyb ještě víc. Je roztříštěná a nesourodá. Každý po svém zastává nějaké ušlechtilé názory, které zároveň považuje za nejsprávnější možné. Mnohdy je v jejich prosazování patrná povýšenost, ba pohrdání všemi, kdo daný názor „ještě nemají“, tj. „jsou na nižší úrovni pochopení“.
A jelikož některým veřejným hlasatelům alternativních pravd skutečně chybí potřebné vzdělání či schopnost konzistentního myšlení, nahrazují je „osvícením“ a jaksi předpokládají, že takto zjevenou Pravdu není nutné konfrontovat s realitou. Nesouhlasí-li realita s Pravdou, pak je to jen zdánlivá realita a Pravda se brzy ukáže (přesněji řečeno, nám osvíceným už se ukázala).
Alternativa cítí, že společnost založená na materiálních hodnotách je přežitek, nicméně řešení vidí v pravém opaku: ve společnosti založené na hodnotách duchovních, na všeobjímající lásce, bez ohledu na podmínky a nutnou kontinuitu. Její radikální zastánci jsou nedočkaví, chtějí obrodu hned teď, ideálně revolucí nebo meteoritem.
Je bezbřehá, zahrnuje všechna témata a bez potřebné analýzy či důkazů paušálně prohlašuje, že všechno je jinak, zároveň však nekoherentně míchá dílčí pravdy s dílčími hloupostmi. Navenek to pak působí, že každý člověk, který nesouhlasí s pomocí uprchlíkům, se zároveň topí v exekucích, neočkuje a věří v placatou Zemi.
Biokoutek, lajky, hejty
Jsem příslušníkem alternativní scény, alespoň okolí to tvrdí. Naší ulici, kde je nás takových víc, se říká biokoutek. Když jsem se veřejně vyjádřil skepticky ke covidovým opatřením, zejména zběsilé vakcinaci a následnému apartheidu, nasbíralo to nějaké lajky i hejty, ale hlavně algoritmus usoudil, že má dalšího do škatule, a začal mě zásobovat konspiračními videi a peticemi na podporu rozkladu státu.
Z politických formací se mého názoru hlučně zastali pouze v SPD. Naštěstí jejich ostatní názory jsou dostatečně odporné na to, abych takovou volbu i jen zvažoval, ovšem chápu ty tisíce lidí, vzdělaných, láskyplných, „normálních“ a frustrovaných z toho, že mainstream není ochoten vést relevantní dialog, že jim to zkrátka hodí, protože „taková opozice je důležitá“.
Není. Naše společnost nepotřebuje opozici založenou na odporu ke všemu, co funguje, a na prostém programovém zrcadlení dostatečně početné poptávky, jíž se neujme nikdo jiný. Potřebuje opozici, nebo pokud možno i vládu, která zavrhne politiku pohrdání a přizve k dialogu širší názorové spektrum. Současná struktura naší politiky je příliš hrubozrnná a díky generalizaci odpůrců establišmentu přichází o nedozírné hodnoty.
Nemám nejmenší pochybnosti o tom, že jsou u nás i čistokrevní dezoláti, tedy zakomplexovaní lůzři posedlí nenávistí k čemukoli, co je dobré. Ale pak jsou u nás taky lidé, kteří si nepřejí nic jiného, než aby bylo víc vidět a slyšet dobro. A tyto dvě skupiny lidí a nespočet dalších variant se scházejí na stejných demonstracích, stejných pochybných kanálech a volí stejnou politickou reprezentaci, pokud vůbec někoho.
Až si média přestanou zvát na rozhovory jenom kašpary typu Ladislava Vrabela či prominentních okamurovců a začnou vést s alternativní scénou konstruktivní dialog, ubude nenávisti, pohrdání a vynuceného extremismu. A možná i současní odpůrci režimu pochopí, že žít v systému zase není takový průšvih.
