Změnilo nás oněch deset let členství v Evropské unii? Ne dost, myslí si většina komentátorů a říká bohužel. O to více se od našeho vstupu změnila EU, ale nelze říci bohudík. V roce 2004 byla na vrcholu slávy. Po historickém triumfu však nastala léta vyplněná překotným krizovým managementem, který ohrožuje její i naši budoucnost.
Evropské elity si tradičně připisují více schopností, než mají, a přisvojují si více mocenských funkcí, než dokážou plnit. Neschopnost Unie vyřešit velké otázky je "vyrovnávána" posedlostí v detailu. Rostoucí zájmovou a vývojovou nesourodost spolku chce Brusel neutralizovat glajchšaltováním. Fakticky se snaží zjednodušit si vládnutí pomocí pedantského standardizování všech oblastí života společnosti.
Prý jsme se dost nesnažili o silná spojenectví v rámci EU a nevyužili možnosti prosadit svoje zájmy. Ale upřímně. Co může prosadit malý stát ve spolku, jehož hlavním cílem je vládnout na místě národní vlády?
Evropská komise a Evropský parlament sice spolupracují při upevňování moci celoevropských orgánů nad národními státy, ale zároveň spolu o moc soupeří. Nikomu v evropské elitě přitom nevadí demokratický deficit jejího vládnutí.
Naopak se snaží občany vytěsnit z rozhodovacích procesů. Prezident Van Rompuy popsal vytěsňování europarlamentu od moci, zrovna měsíc před volbami, velmi upřímně: "Rozdíl mezi Evropským parlamentem a těmi, kteří opravdu rozhodují, je občanům zřejmý."
Velikost je slepá ulička
Problémy Unie vznikají zejména v souvislosti s jejím překotným, a proto nezvládnutým rozšiřováním. A to jak prostorově (např. Balkán, a pokud možno i Ukrajina, Bělorusko a třeba i Gruzie), tak i obsahově (zavedení eura v zemích, které na ně ekonomicky nestačí).
Úspěch jakékoliv organizace však není přímo úměrný její velikosti. Velikost naopak znamená především složitost. A jelikož organizace rostou tak dlouho, dokud neselžou, je dnes Evropská unie "too big to succeed" – příliš složitá na to, aby mohla být úspěšná. Na pořadu dne by mělo být rozvolnění místo utužení spolku.
Že prý se máme více zapojit a reformovat EU zevnitř. Ale jak, když evropské elity na jakoukoliv krizi reagují stereotypním: "Více Evropy!" Každá panika v bruselské strojovně vede pravidelně k dalšímu organizačnímu utužování spolku.
Evropské elity si nechtějí připustit, že potenciál integrační myšlenky produkovat pro kontinent účelná řešení se již vyčerpal. Na selhání anebo nízkou účinnost svých rozhodnutí proto EU reaguje další specializací, diferenciací a propojeností. Proto se z ní stal neovladatelný systém, jehož problémy již tvrdošíjné vylepšování dosavadních metod nevyřeší.
A tak se nemohu zbavit dojmu, že za voláním "více Evropy" nepřehlédnutelně ční nevyslovená naděje, že každé selhání je dalším krokem ke Spojeným státům evropským. Kandidát na předsedu Evropské komise Jean-Claude Juncker kdysi formuloval strategii přestavby EU přes hlavy Evropanů s furiantstvím intrikána takto: "Něco odsouhlasíme a čekáme, a když nenastane žádný velký pokřik a vzpoury, protože většina vůbec nepochopila, co bylo rozhodnuto, tak pokračujeme – krok za krokem, až již neexistuje cesta zpátky."
Mordor a Waterloo
EU potřebuje decentralizaci, ale místo toho přibyla k Evropské komisi, Radě ministrů a Evropskému parlamentu i Evropská centrální banka. Snad nejhorší změna poslední dekády je právě posílení ECB. Ve Frankfurtu nad Mohanem dnes sídlí Mordor evropského sjednocení; finanční ústředí vznikajícího centralizovaného státu, který peníze přiděluje podle potřeb, nikoliv podle výkonnosti členských zemí.
Proč Waterloo? Protože politika ECB vede k tomu, že Unii má stabilizovat trvalé přesýpání peněz ze severu Evropy na jih. To však bude možné jen tak dlouho, dokud to bohatší Evropané neodmítnou. A způsob tohoto odmítnutí rozhodne i o tom, jestli a jak bude evropská integrace pokračovat.
V průběhu krizí posledních let se v Evropské unii, která byla při svém vzniku postavena na rovnosti svých členů, obnovila tradiční evropská hierarchie mocností; na špičce je s odstupem Německo. To postupně úspěšně zvládlo náklady na sanaci bývalé NDR, ztrátu marky a dnes je schopné nést hlavní díl nákladů na záchranu eura. Sklouzává tím však do role dobrotivého hegemona, kterou ani tak fenomenálně výkonná společnost jako německá nedokáže dlouhodobě unést.
Evropské vlastenectví
Proč ne? Protože se i jí týká věčný handicap evropské integrace. Nevedla totiž k emocionálnímu sjednocení. Evropské unii chybí i po desetiletích existence evropský patriotismus. Avšak jedině na jeho základě je představitelné, aby bohatší státy trvale financovaly chudší. Místo toho existuje a zdá se, že i posiluje národní patriotismus. Má jak svůj emocionální rozměr, tak i zakotvení ve vědomí, že pouze moji vlastní vládu mohu přímo a důrazně oslovit a vynutit si na ní pozornost pro mé potřeby.
V akademických kruzích je sice módou hovořit o postnacionalismu spojeném s oslabením role národního státu, ale ve skutečnosti již řadu let probíhá renacionalismus. Formálně tedy sice stále pokračuje užší a užší evropská integrace, ale občané zůstávají zájmově i pocitově v národních státech, a navíc ztrácejí s bruselskými elitami trpělivost.
O tom svědčí i odstředivé tendence v Unii. Ty se projevují předně tím, že posilují protestní strany, které euromilci difamují jako populistické. A i když vynecháme britské secesionistické sklony, tak nelze přehlédnout ani to, že pomalu, ale jistě roste počet regionů, které chtějí o svých věcech samostatně rozhodovat. Potenciál evropské myšlenky nabízet nosná řešení a budit pozitivní emoce se vyčerpal.
Evropské hodnoty
Je možné, že budoucí historici, neomezovaní dnešní politickou korektností, řeknou o českém vývoji od pádu železné opony následující: Vyměnili jsme členství v jednom centralistickém nadnárodním spolku za členství v jiném. Důraz přitom leží na slově "centralistickém". "Tak ať centralistická EU," řekne eurofil. Dnešní centralismus nám nevadí, protože oproti minulosti máme stejné hodnoty.
No, nevím. Když tak přemýšlím o tom, které jsou evropské hodnoty, tak se mi snaha zlehčovat význam chyb integračního procesu odkazem na ně nezdá příliš přesvědčivá. Ve spolku, ve kterém centrála nařídí tři čtvrtiny zákonů členských zemí, jejichž parlamenty je pouze uskutečňují, jsou evropské hodnoty buď jen floskulí bez obsahu, anebo (to spíše) jejich definici určují případ od případu úředníci evropské administrativy. Těm však ve skutečnosti nejde o hodnoty, ale především o čísla a standardy.
Jaká bude další desetiletka? To záleží na tom, jak budou důležití aktéři reagovat na výzvy současnosti. Náklady na pokračování evropské integrace rostou zřejmě rychleji než z ní plynoucí prospěch členských států. Unie je dnes centralistický nadnárodní spolek, který slouží především svému vlastnímu přežití.
Ale proti opravdovým změnám "zevnitř" je spolek víceméně imunní. Na pořadu dne by proto bylo spíše rozvolnění než utužení spolku. V Bruselu i jinde však tuto skutečnost vytěsňují, a to se může projevit jako fatální chyba. EU se totiž pohybuje na šikmé ploše od paternalismu k dirigismu; "konečnou" by klidně mohla být spasitelská diktatura. To by bylo zejména pro středoevropské státy opravdu tragické vyústění jejich návratu do Evropy.
