Chtějí ho cenzurovat a potlačit diskusi. Jde však o vážnější věci.
Premiér poukázal na to, že Klausova kritika EU obecně a euroústavy zvlášť poškozuje reputaci České republiky. Klausovo chování označil za neústavní a naznačil, že vláda bude zvažovat financování prezidentových cest do zahraničí, pokud by tam hodlal vystupovat v eurokritickém duchu. Klaus Paroubkovi prostřednictvím pana Hájka vzkázal, že nezná ústavu, že vnáší do celostátní politiky magistrátní manýry, a pozval si ho na hradní kartáč.
Premiérova pozice je dosti svízelná, vzápětí mu po svém zvyku vrazil kudlu do zad předseda koaličních lidovců a kritizuje jeho i revoluční křídlo ve straně (jde přece taky o nenáviděného ministra Svobodu). Ústava, patvar vzniklý v roce 1993 z přetahování stoupenců V. Klause a V.
Havla, není jednoznačná. Prezident zastupuje stát navenek, jeho "rozhodnutí" podléhají kontrasignaci vlády. Není řečeno, čemu podléhá jeho agitace. Sama o sobě stačí k tomu, aby nabudila dojem, že náš současný politický systém spočívá na dvojvládí: politika se generuje ve dvou mocenských centrech. Jedním z nich je prezident zvolený parlamentem, aniž je jasné, které politické síly ho vynesly do funkce (volba je tajná). To nevadí, protože jednak není parlamentu odpovědný a jednak jeho vazby na nejsilnější opoziční stranu jsou zcela zjevné.
Prezident nemá žádné významné, jasně formulované samostatné kompetence v oblasti zahraniční politiky.
Má však velký vliv na veřejné mínění a může se k němu proti vládě a parlamentu odvolat: k tomu slouží jednorázové zákony o referendu, přijímané ad hoc podle okamžité potřeby. Představují prvek přímé demokracie a navíc svou povahou neodpovídají zcela tomu, co člověk od zákona očekává (univerzální platnost).
Není snad třeba zdůrazňovat, že jde o velmi "nestandardní" záležitost.
Proti prezidentovi stojí premiér a vláda, odpovědní parlamentu. To je standardní složka našeho nynějšího politického systému.
Pro spravedlnost je třeba říci, že Klaus jen pokračuje v tom, co zavedl Havel. Havlovy projevy v zahraničí, nesené dutým patosem "globální" odpovědnosti, byly však poměrně neškodné. Klausova iniciativa je výslovně politická a prezident se pohybuje po terénu, který si dokázal cílevědomě vydobýt na slabé Špidlově a Grossově vládě.
Premiéru Paroubkovi nezbývá než se pokusit tento trend zvrátit, chce-li se prosadit jako skutečný šéf exekutivy a pomoci své straně z nejhoršího. Střetnutí se odehrává na terénu ústavou nedefinovaném nebo definovaném lajdácky. Hraběcí rady – například že je třeba usilovat o dohodu (Kalousek, Schwarzenberg, Kavan) – jsou úplně nesmyslné.
Tato věc se může vyjasnit jen zásadním konfliktem, a vyjasnit by se měla.
Pokud příští volby vyhraje ODS, situace se změní: prezident bude mít podporu v obou komorách parlamentu i v poslední odvolací instanci (Ústavní soud). Opozice bude zcela marginalizovaná, její demokratická část slabá a rozvrácená. Via facti vznikne prezidentský systém s autokratickými rysy. EU by se to asi nelíbilo, je třeba ji předem odkázat do patřičných mezí.
O něco podobného se kdysi pokusil Klausův velký vzor, dr. Edvard Beneš. Po roce 1945 chtěl omezit rozbujelé stranictví, napravit nedostatečnou operativnost demokratických institucí a ukáznit zdivočelý tisk. Podařilo se mu rozvrátit demokratickou část politické scény. Komunistům to vyhovovalo a poté, co vykonal svou práci, jej bez problémů převálcovali.
