Spor o to, komu nejvýznamnější český chrám patří, otevřela Náboženská matice, když 30. prosince 1992 podala proti Kanceláři prezidenta republiky (KPR) určovací žalobu o vlastnictví katedrály svatého Víta a dalších nemovitostí v areálu Pražského hradu. K žalobě se přidaly další náboženské organizace. KPR převzala katedrálu v roce 1954 na základě vládního nařízení o ustavení chráněné oblasti Pražského hradu.
První verdikt vydal Obvodní soud pro Prahu 1 téměř přesně po dvou letech, když v prosinci 1994 rozhodl, že vlastníkem chrámu je církevní subjekt Katolický metropolitní kostel u sv. Víta. Prezidentská kancelář se spolu se Správou Pražského hradu (SPH) proti rozhodnutí odvolala. Na podzim 1995 pak pražský městský soud kvůli procesnímu pochybení případ vrátil k obvodnímu soudu.
Zásadní společenské téma
Spor o to, komu katedrála patří, náležel k důležitým společenským tématům 90. let. Významnou roli přitom sehrál spisovatel a scenárista Zdeněk Mahler, který v roce 1994 v televizním seriálu a poté knize podal svůj pohled na historii chrámu sv. Víta. Mahler vystupoval proti tomu, aby byla katedrála církvi vydána.
V roce 1997 se sice objevily pokusy o smírné řešení, hovořilo se například o přípravě zvláštního zákona nebo smlouvě mezi státem a církví, nakonec ale vyzněly do ztracena. Na druhou stranu neuspěl ani návrh skupiny poslanců z března 1998, kteří chtěli u Ústavního soudu zrušit tři normy z 50. let, podle nichž Pražský hrad a k němu náležící objekty včetně katedrály „náležely všemu československému lidu“.
Hrad podepíše s církví dohodu. Válka o katedrálu po osmnácti letech končí |
Obvodní soud pro Prahu 1 o vlastnictví katedrály znovu rozhodl až v říjnu 2005. Zhruba deset let totiž trvalo, než se vyjasnilo, kdo vlastně může vydání katedrály požadovat. Ze dvou žalobců, kteří se podle soudu mohli o chrám ucházet, nakonec církev zvolila Metropolitní kapitulu u sv. Víta.
Právě ta se podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 z října 2005, který v červnu 2006 potvrdil i odvolací pražský městský soud, stala majitelem katedrály. Podle soudců vlastnictví chrámu žádným právním aktem z doby totality nepřešlo na stát.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podal v září 2006 dovolání k Nejvyššímu soudu, ve stejné době nicméně církev katedrálu převzala do své správy. Negativní reakce veřejnosti vyvolalo následné rozšíření placené zóny v chrámu. Koncem ledna 2007 ale Nejvyšší soud rozsudky o vydání katedrály církvi zrušil, její správu pak v dubnu téhož roku opět převzala Správa Pražského hradu.
Obvodní a městský soud poté respektovaly verdikt NS, podle něhož vlastnictví katedrály přešlo nezpochybnitelně na stát nařízením o chráněné oblasti Pražského hradu a účinek takové právní normy nelze popírat. V září 2007, respektive dubnu 2008 tak opět soudy přiřkly svatovítskou katedrálu státu. Rozsudek nezvrátilo ani dovolání církve k Nejvyššímu soudu.
Až k štrasburskému soudu
Po odmítnutí dovolání v březnu 2009 katolická církev podala ústavní stížnost s tím, že proces nebyl spravedlivý. Oznámila také, že v případě neúspěchu se chce obrátit i na štrasburský soud.
Duka s Klausem vzdali soudy, sv. Víta rozpůlili mezi církev a stát |
Krátce poté, co se v dubnu 2010 svého úřadu ujal Dominik Duka, byla podepsána dohoda, podle níž se stát i církev o chrám starají společně. V září 2010 pak církev vzala ústavní stížnost zpět. Zákon o majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi, přijatý v roce 2012, pak výslovně uvádí, že se tato restituční norma na katedrálu svatého Víta nevztahuje.
Po podepsání dohody o katedrále ještě zbývalo vyřešit osud několika nemovitostí v areálu Pražského hradu. V březnu 2016 se nakonec církev s Hradem po letech sporů majetkově vyrovnala. Smlouva deklarovala, že metropolitní kapitula získá budovu Nového proboštství, kapitula Všech svatých kostel Všech svatých a Náboženská matice klášter sv. Jiří. Církev se naopak vzdá nároků na dalších sedm hradních nemovitostí.
Církev o navrácení domů na Pražském hradě požádala v létě 2013 na základě zákona o majetkovém vyrovnání státu a církví. Kromě vydaných objektů původně žádala také baziliku sv. Jiří, Mladotův dům, Staré proboštství, šest domů ve Vikářské ulici a jeden dům u Zlaté uličky. Při dalších jednáních zástupci církve od části požadavků ustoupili.
