Ale to je jediná věc, která je na tomhle smutném příběhu k úsměvu, přestože Bosna slaví, jako by vyhrála Euro. Karadžič je za mřížemi a politici vám řeknou, že je to dobrá zpráva. Jenže co jiného taky mají říct?
Jestli se Miloševičovi říkalo balkánský Hitler, pak Karadžič byl jeho Himmlerem. Koncentrákem byla celá Bosna. Zažil jsem, jaké to je přebíhat od rohu k rohu v Sarajevu, protože křižovatky ostřelovali Srbové.
Proč tedy necítím stoprocentní satisfakci? Protože to trvalo třináct let. Pozdě, ale přece, říká se. Já říkám: přece, ale pozdě. Hodně pozdě.
Čas léčí, ale to platí i pro válečné zločince. Roky relativizují jejich činy, z výkřiků se stává jen vzpomínka a z mrtvol anonymní statistika. A další masakry jinde ve světě potahují vše povlakem polozapomnění.
Pořád nechápu, jak tenhle srbský Mengele mohl klidně pracovat jako lékař v Bělehradu. Šli po něm Američané, britští supermani z SAS, tajné služby. A on si ordinoval. Vyšly mu dvě knížky jeho básní.
Něco tady nehraje. Karadžič bude sedět až do smrti, přesto vyhrál. O celých třináct let, byť to byl život na útěku. Své oběti přežil o celou věčnost. Jenže po krveprolití, jako bylo to, jež řídil, je zapotřebí rychlá spravedlnost.
Kdyby dneska chytli Bormanna, byla by to senzace, ale pocit zadostiučinění by s léty dávno vyprchal. Přece, ale pozdě, pomysleli bychom si v duchu. Byla by to vrcholná spravedlnost, ale vody té správné řeky dávno odplavil čas.
Myslím, že lehká kocovina dostihne i lidi, kteří včera slavili v Sarajevu. Karadžič spáchal takové zločiny, že trest přinese jen chvilkovou úlevu. Ale na druhé straně: pozemská spravedlnost může být pomalá, pořád je však lepší než žádná.
No právě. Na Balkáně to s ní občas nevypadá úplně dobře. Karadžičův generál Mladič je volný, Vojislav Sešelj je sice v Haagu, ale asi ho propustí pro nedostatek důkazů, šéfa Miloševičovy tajné služby Stanišiče chrání jeho chatrné zdraví.
Nejsou jediní. Jsou tady i stovky malých vrahounů. Tohle nebyli Hitlerovi ochotní katani – jako Němci, kteří "jen plnili rozkazy". Tahle jatka fungovala hodně na dobrovolnosti. Bez befelu. Pár chlápků se dohodlo, že vyrazí na ty druhé. Jen tak, na víkend, na dovolenou. Takový paintball s ostrými.
Kdybych byl na Balkáně, tihle muži by mi dělali největší starost. Je to ještě v nich? Bylo dávno po válce, když jsem v srbské části Bosny viděl plakátek oslavující Karadžiče. Když teď pojedete do Chorvatska, můžete na pobřeží spatřit plakáty oslavující generála Gotovinu, který řídil etnické čistky proti Srbům a teď ho soudí v Haagu.
Proto za největší zprávu považuji to, že Karadžiče nechytli supermani z SAS, ale Srbové sami. To je naděje. Trvám však na svém: přišlo to pozdě.
