Spisovatel, badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět (27. září...

Spisovatel, badatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět (27. září 2018) | foto: Yan Renelt, MAFRA

Třetí odboj nebojoval proti státu, ale proti ideologii, říká Padevět

  • 275
Před pětašedesáti lety v noci z 3. na 4. října překročila hranici Československa skupina bratří Mašínů, patrně nejznámější představitelé třetího odboje. „Třetí odboj řada z nás vnímá pouze jako bratry Mašíny, což je nesmysl,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz badatel, nakladatel a spisovatel Jiří Padevět.

Na začátku října uplynulo 65 let od chvíle, kdy skupina bratří Mašínů překročila hranice Československa a vydala se na Západ. Jejich činnost i třetí odboj celkově stále vzbuzuje rozporuplné reakce.
Je zvláštní, že sekáme odboj na druhý a třetí. Mezi prvním a druhým je přeci jenom dvacet let míru, dvacet let první republiky, tam je dělení logické. Mezi tím druhým a třetím jsou tři roky jakéhosi podivného státního útvaru, který se sice jmenoval Československo, ale s tím prvorepublikovým neměl nic společného.

Třetí odboj řada z nás vnímá v podstatě pouze jako bratry Mašíny, což je, ve vší úctě k nim, nesmysl. Třetí odboj, ani ten ozbrojený, nebyli zdaleka jenom Mašínové a jejich skupina. Mrtvých na straně příslušníků komunistického represivního aparátu bylo víc, ať už to bylo činností odbojové skupiny Černý lev 777 nebo činností jednotlivých agentů chodců, kteří se střetli na hranicích nebo ve vnitrozemí s bezpečnostními orgány. Byl bych rád, kdyby lidé do budoucna nevnímali třetí odboj jenom skrze skupinu bratří Mašínů.

Zrovna příběh Mašínů je hodně medializován.
Je. Jsou tam mrtví, to je vždy, s prominutím, atraktivní. A dodnes je ten příběh velice umně zneužíván komunistickou propagandou.  Zneužíván byl už před rokem 89, což se nejmarkantněji projevilo v propagandistickém seriálu 30 případů majora Zemana, konkrétně v dílu, který se jmenuje Strach. Jména tam samozřejmě nepadnou, ale skupina bratří Mašínů je tam lživě vykreslena jako smečka psychopatů a deviantů, kteří vraždí v podstatě z rozkoše. Tento prolhaný obraz Mašínů je bohužel v části české společnosti zakotven velice hluboko.

Komunistické propagandě se podařilo celý třetí odboj buď zamlčet, nebo podobnými způsoby, jako to bylo u této skupiny, dehonestovat. Nemluvíme o hrstce lidí, mluvíme o velkém množství statečných lidí, mužů i žen všech možných profesích, včetně příslušníků Sboru národní bezpečnosti, kteří se postavili se zbraní v ruce komunistickému režimu, nebo to alespoň plánovali.

Příslušníka SNB zabila i skupina Černý lev 777, přesto se o ní nemluvilo.
Komunistická propaganda chtěla třetí odboj vymazat z národní paměti. Proto propagandisté vybrali jeden ukázkový případ, který překroutili a omílali pořád dokola. Nemluvilo se ani o velkých protikomunistických partyzánských skupinách jako Světlana nebo Hory hostýnské. Jeden z důvodů, proč se o nich nemluvilo, může být to, že část kádru odbojářů byli bývalí partyzáni z 1. partyzánské brigády Jana Žižky, která byla ideologicky pro komunisty naprosto v pořádku.

Běžní lidé tedy o odbojářích nic nevěděli?
Lidé v 70. i 80. letech, pokud informace nehledali v médiích mimo socialistické Československo nebo nemluvili s pamětníky, neměli šanci se k těmto informacím nijak dostat.

Nebo byly zneužity komunistickou propagandou.
Přesně. Pokud informace vůbec vyšla na povrch, tak byla naprosto překroucená. Proti ráji se přeci nebojuje.

Třetí odboj byl masovou záležitostí

Jak vlastně třetí odboj vznikal?
Začal se formovat bezprostředně po únoru 1948. Možná už těsně před ním, protože Státní bezpečnost (StB) infiltrovaná komunisty operovala už před únorovým převratem. Atmosféra v tehdejším světě napovídala tomu, že může velmi rychle nastat třetí světová válka mezi demokratickým světem a sovětským panstvím, což byla motivace řady odbojářů. Chtěli bojovat na straně demokracie a připravovali se na válku partyzánským nebo záškodnickým bojem. Když se vrátím ke skupině bratří Mašínů, tak se naučili zabíjet způsoby, které poté použili, v branném kurzu. Nenaučili se to ve výcvikových táborech CIC nebo CIA, ale v kurzu, který pořádala Československá republika.

Odboj pracoval jednak politicky, zde je potřeba připomenout jméno Milady Horákové nebo dnes již téměř zapomenutého lidoveckého poslance Bohumíra Bunžu, kterému se podařilo pokračovat v odboji v exilu, ale vznikal taky zespoda. Okolo lidí, kteří se odmítali smířit s tím, že v jejich vlasti bude vláda jedné strany, která velice rychle začala brutálně potlačovat cokoliv jiného nebo kohokoliv, kdo nesouhlasil. Odbojové skupiny se konstituovaly z prostředí bývalých vojáků, bývalých policistů, ale také z prostředí velmi mladých lidí, studentů, dělnické mládeže nebo lidí, kteří prošli druhým odbojem. Třetí odboj prorostl všemi společenskými vrstvami.

Nicméně komunisté se velice rychle naučili od lidí, kteří byli za války konfidenty gestapa a kteří potom pracovali pro Státní bezpečnost, budovat takzvané volavčí sítě. To znamená, že některé z ustavených odbojových protikomunistických organizací byly vlastně od počátku vytvářeny agenty Státní bezpečnosti a čeští vlastenci do nich vstupovali nic zlého netuše. Mysleli si, že budou bojovat proti komunismu, ale vlastně přinášeli informace represivnímu aparátu. Komunistickým agentům se podařilo do odbojových skupin, i těch malých, infiltrovat a odboj do začátku 50. let prakticky rozbít. Od roku 1955 nemůže být o ozbrojeném odporu řeč, většina odhodlaných lidí byla buď v komunistických kriminálech, koncentračních táborech, nebo byla mrtvá.

Změnil se tedy odboj ve druhé polovině 50. let? Šlo spíše než o ozbrojený odpor například o předávání informací na Západ?
V druhé polovině 50. let byl styk se Západem a celá možnost odboje výrazně horší. Na hranicích se objevily technické zátarasy, takže i přecházení kurýrů nebo odchod demokraticky smýšlejících lidí na Západ byly výrazně obtížnější, než dosud. Státní bezpečnost a další represivní složky pracovaly bohužel velmi efektivně.

Rozporuplné reakce vzbuzoval i zákon o třetím odboji a dlouho trvalo, než vstoupil v platnost. Proč není česká společnost v přijímání třetího odboje jednotná?
Myslím, že jsme velmi dobře a dnes už v podstatě bez výhrad přijali druhý odboj. Přijali jsme to, že někdo byl ochoten se se zbraní v ruce postavit proti nacistům. Jenže nacismus k nám přinesl někdo cizí a až na hrstku kolaborantů tuto zrůdnou ideologii nikdo nevzal za svou. Komunismus byl bohužel náš. Komunistická strana Československa během 40. a 50. let poslouchala rozkazy z Moskvy. Nicméně protivníky odbojářů byli naši komunisté, naši esenbáci. Proti vlastním se bojuje hůře, než proti cizím. Pokud ale srovnáme třeba Polsko a Pobaltské státy, tak tam je národní hrdost a úcta k účastníkům protisovětského a protikomunistického odporu naprosto nesrovnatelná.

Jiří Padevět

* narodil se v roce 1966

- po absolvování střední školy zeměměřičské vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze 

- v roce 1988 začal pracovat jako knihkupec, od roku 2004 působí jako nakladatel. V současnosti je ředitelem nakladatelství Academia. 

- ve svých knihách se zabývá druhou světovou válkou a poválečným vývojem v českých zemích. 

- za knihu Průvodce protektorátní Prahou obdržel v roce 2014 cenu Magnesia Litera. Průvodce s názvem Odbojová skupina bratří Mašínů vyšel letos na jaře.

V těchto státech nevnímají odboj jako boj proti sousedovi?
Ve státech, které jsem jmenoval, nebojovali tolik proti svému sousedovi, ale proti obrovskému tlaku Sovětského svazu. Litva, Lotyšsko, Estonsko se staly svazovými republikami a rusifikace byla natolik silná, že šlo o boj o národní záchranu. V Polsku byla situace komplikovaná tím, že bylo od nacismu osvobozeno stejnou armádou, kterou bylo v roce 1939 spolu s nacisty dobito. Řada polských protinacistických odbojářů přešla okamžitě do boje proti Stalinovi, protože zkušenost z roku 1939, kdy se Sovětský svaz připojil k útoku na Polsko a začal tak s nacistickým Německem druhou světovou válku, pro ně byla ještě velmi živá. 

U nás byla Rudá armáda oprávněně vnímána jako zachránce, většina společnosti si bohužel ale neuvědomovala, jak zrůdnou ideologii reprezentuje. Ostatně bratři Mašínové na sklonku války zásobovali jídlem ruské válečné zajatce, kterým se podařilo uprchnout ze zajetí.

V kritice Mašínů často zaznívá právě to, že zabili české příslušníky SNB. To, že při cestě do Berlína zastřelili policistu, se už nezmiňuje.
Zastřelili německých policistů dokonce několik. Nutno však podotknout, že další tři německé policisty zabili jiní němečtí policisté ve zmatených přestřelkách. Zde přesně platí, že český policista je pro českou veřejnost dramatičtější obětí než policista německý. Smrt cizího nás tolik nezasahuje. Tento způsob uvažování samozřejmě není českým specifikem, na podobné uvažování narazíme všude. Kdyby Gabčík s Kubišem dostali rozkaz a zaútočili na nebohého prezidenta Háchu, tak bychom ten čin taky možná vnímali trochu jinak, než odstranění protektora Heydricha.

Někteří lidé jim rovněž vytýkají, že útočili na „obyčejné lidi“, že nezaútočili na sídlo KSČ nebo vysokého představitele strany.
Ani bych snad nechtěl vidět, jak by se lidé, kteří toto dokážou vypustit z úst, chovali v totalitním Československu na přelomu 40. a 50. let. Jak by ve státě, kde panovalo naprosté bezpráví a totální strach před čímkoliv, plánovali nebo dokonce uskutečnili útok na budovu KSČ nebo Klementa Gottwalda. Myslím, že by spíše na pracovišti podepsali nějaký hodnotný pracovní závazek.

Takže způsob, jakým Mašínovi odboj prováděli, byl jediný možný?
Pokud k jejich činům a činům dalších odbojářů budeme přistupovat čistě technicky, prováděli standardní záškodnický nebo partyzánský boj, chcete-li, který je ve válce proti totalitnímu systému jediným možným.

Lidé jsou ve vleku komunistické propagandy

Mašíni své činy obhajovali tím, že nezabili nevinného člověka, ale reprezentanta režimu. Dá se to tak ospravedlnit?
Myslím, že pokud se někdo domnívá, že šlo o vraždy, tak by se měl podívat na všechny soudní spisy. Nikde nenajdete informace, že by byli kdy obviněni z vraždy. Nebyli. Nežijme v zemi plné soudců, žijme v zemi lidí, kteří se ty příběhy snaží dosadit do kontextu a pochopit je. Samozřejmě to, že ten příběh pochopím, ještě neznamená, že s ním musím souhlasit.

Myslíte tedy, že lidé, kteří podobné věci tvrdí, příběh nepochopili nebo mu nerozumí?
Podle mne jsou pořád ve vleku komunistické propagandy. Myslí si, že to byla izolovaná akce, že žádný třetí odboj v podstatě neexistoval a nemají o něm informace. Asi si i myslí, že proti totalitě by se bojovat nemělo, vždyť laskavá strana se o nás všechny vlastně postarala. Znovu opakuji, je dobré vědět, co dalšího se v komunistickém Československu v tomto období dělo.

Vy jste se v jednom ze svých průvodců věnoval právě bratrům Mašínům.
Věnoval. Chtěl jsem do diskuze o Mašínech přinést fakta. Chtěl jsem přesně popsat, co, kde se v jakém místě stalo, kdo u toho byl, kdo u toho nebyl. Málo se ví, že jeden z bratrů byl nějakou dobu vězněn v komunistických koncentračních táborech na Jáchymovsku, nebo o tom, kolik lidí s nimi skutečně spolupracovalo. Chtěl jsem přinést základní informace jako jeden z podkladů pro střízlivou diskuzi, ne pro hádky, jestli Mašíni jsou, nebo nejsou vrazi. To je úplně nesmyslná debata.

Kniha hodně zakládá na fotografiích. Sám jste ta místa navštívil?
Většinu jsem navštívil. Dokonce jsem si projel i tu německou cestu. Útěk části skupiny z Československa považuji za jeden z největších příběhů studené války, minimálně v rámci Evropy. Když držíte v archivu mapu, kterou měli s sebou na cestu do Německa a na které jsou skvrny od krve, je to zvláštní pocit.

Když tě střelí, nesmíš křičet! bylo heslo Mašínů

Zapůsobila na vás některá z těch míst?
Už jsem z psaní historických průvodců poměrně otrlý, ale některá místa na mne působí. Budova nádraží v Uckru, kde došlo k jedné z těch největších přestřelek, je zavřená a zvolna chátrá. Otevřené je jen nástupiště.  Dostal jsem se tam až po soumraku a mohl v přicházející tmě přemýšlet, jak bych se zachoval sám.

Myslím, že je minimálně dobré si tu trasu, když ne projít, protože to není cesta na dva dny, tak alespoň projet autem. Podle mě je důležité vidět, kde se příběhy odehrávaly. Protože si řeknete: „No, tak došli do Berlína, co to dneska je. Autem jsem tam z Hory Svaté Kateřiny za dvě a půl hodiny.“ Ale když vidíte, že museli nejdříve překonat hřeben Krušných hor a potom se ukrývat v krajině, kde v podstatě žádný úkryt není, protože za horským hřbetem je skoro pořád rovina, dojde vám, že ten příběh je v podstatě neuvěřitelný. Kdybych byl nezúčastněný divák, nevěděl nic o české historii a někdo o tom natočil film, což se doufám jednou stane, tak bych si myslel, že je to výborně napsaný thriller. Ale nevěřil bych, že se to stalo.

Odbojová skupina bratří Mašínů

Skupina bratří Mašínů působila na území Československa v letech 1951 až 1953.

  • 3. září 1951 Skupina přepadla služebnu SNB v Chlumci nad Cidlinou ve snaze získat zbraně, což se jim nepodařilo. Během akce byl zabit přítomný příslušník SNB Oldřich Kašík
  • O dva týdny později, konkrétně 28. září 1951, přepadli stanici SNB v Čelákovicích. Tentokrát již zbraně získali, Ctirad Mašín během přepadení podřízl hrdlo příslušníkovi SNB Jaroslavu Honzátkovi
  • V říjnu 1951 byli bratři zatčeni, Josef byl po několika měsících propuštěn, Ctirad byl odsouzen a vězněn v pracovních táborech na Jáchymovsku
  • V srpnu 1952 Josef Mašín s Václavem Švédou u Hedvíkova na Kutnohorsku přepadli vůz společnosti Kovolis, který převážel výplaty. Josef Mašín při potyčce zastřelil účetního podniku Josefa Rošického.
  • 7. září 1953 Ctirad Mašín s Václavem Švédou zapálili na Hané několik stohů slámy, Mašín při potyčce místními dobrovolnými hasiči postřelil Jána Leciána
  • V noci z 3. na 4. října 1953 překročili Josef a Ctirad Mašínovi, Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata hranici Československa. Do západního Berlína dorazili pouze Mašínové s Paumerem, Janata a Švéda byli během cesty zatčeni a následně v Československu popraveni

Je vlastně fascinující, že něco takového dokázala skupinka špatně vyzbrojených mužů.
Špatně vyzbrojených, špatně obutých, bez základních navigačních prostředků. A došli tam. Ne všichni, ale došli.

Přitom měli v patách asi dvacet tisíc policistů.
Přesně tak, policistů a vojáků Rudé armády.

Nedokazuje to neschopnost tehdejší policie?
Ta cesta je kromě obrovského hrdinství a vytrvalosti také souhrou šťastných a nešťastných náhod. Pokud to něco dokazuje, tak to, že jedinec se může postavit vůči zlu a systému a má sice mizivou, ale šanci. A spíše než neschopnost policie to dokazuje neschopnost velení. V té krajině nepřehlédnete králíka, natož skupinu mužů.

Otec bratří Mašínů, Josef Mašín starší, byl významnou postavou druhého odboje. Mohl je svou činností ovlivnit?
Myslím, že na ně měl obrovský vliv. Bavíme se o době, kdy rodiče opravdu něco znamenali. Josef Mašín byl člověk, který nedělal kompromisy. Byl to člověk, kterému, když v březnu 1939 oznámili, že bude muset vyklidit ruzyňská kasárna, tak se nejdřív pokusil podminovat sklad. Když mu v tom čeští důstojníci zabránili, tak se s nimi chvíli pral, pak si strhl nárameníky a z kasáren odešel.

Zapojil se okamžitě do odboje, ukryl velké množství zbraní. Byl jedním ze Tří králů a nacistům velmi zatápěl, ať už zpravodajsky nebo sabotážemi. Synové v něm podle mě viděli vzor. Je to jeden z důvodů, proč se chovali tak, jak se chovali. Poslední dopis, který napsal Josef Mašín na Pankráci, než ho popravili, a který se našel až po válce, je podle mne v podstatě testament, kde syny vyzývá k ozbrojenému boji proti jakékoliv totalitě.

Nejdříve se musíme vyrovnat s komunismem

Myslíte, že česká společnost někdy dojde ke konsenzu ve výkladu jejich činů?
Doufám, že dojde alespoň ke konsenzu, že komunistický režim byl zločinný po celou dobu své existence, byť s různou intenzitou. Pokud se neshodneme na tomto, tak diskuze o jednotlivostech nemá valného smyslu. Nikdy se neshodnou úplně všichni, protože totalitní ideologie a populistická politika mají pro mnoho lidí evidentně svoje kouzlo. Po válce jsme si velmi rychle přiznali, že protektorát byla příšerná doba. Přiznali jsme si po roce 89, že jsme žili v příšerné době? Ne. Ta doba trvala dlouho, takže nás to omlelo. 

V 70. a 80. letech si spousta lidí na komunismus zvykla a vlastně jim moc nepřekážel. Komunismus byl náš a byl součástí naší historie, nacismus nikoliv. Dokud se s ním nepokusíme vyrovnat, tak povedeme žabomyší války o tom, jestli nějaký třetí odboj byl, nebo jestli někdo je nebo není vrah. A nepřiznáme si to hlavní - že jsme tady žili v nějakém hnusu a většina z nás proti tomu nic neudělala.

O činnosti dalších odbojových skupin noho lidí neví. Proč se o nich tolik nemluví?
To je otázka spíše na vás novináře, podle mne mediální prostor ovládá právě skupina bratří Mašínů. Což je na jednu stranu dobře, protože se alespoň mluví o třetím odboji jako takovém. Máme k dispozici třeba skvělé práce Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha, například knihu Agenti chodci na popravišti, nebo Ženy ve třetím odboji. Ale dodnes nemáme monografii o skupině Světlana nebo skupině Hory Hostýnské, ani o obětech na obou stranách. Myslím, že lidé jako protikomunistický odbojář Štěpán Gavenda, by si zasloužili jednak film, jednak by se o nich měly učit děti ve školách. Už se učí o druhém odboji, to je výrazně lepší, než bývalo. Ale o třetím se učí velmi málo. Je třeba pochopit, že třetí odboj nebyl žádným bojem proti státu. Byl bojem proti totalitní ideologii a účastnily se ho všechny společenské vrstvy.

Odbojáři chtěli nasednout do tanků a svrhnout komunisty, tvrdí pamětníci

Ví se, kolik lidí se mohlo zapojit do třetího odboje?
To si netroufám odhadnout. V každém případě jich byly  tisíce. Třetí odboj naráží ještě na jeden problém. V řadě případů jediné archiválie, které máme, jsou výslechy zatčených odbojářů Státní bezpečností. Třeba skupina Praha-Žatec, což byl připravovaný poměrně rozsáhlý pokus o vojenský převrat. Podle některých historiků dokonce není jisté, jestli to byla od počátku provokace Státní bezpečnosti nebo jestli Státní bezpečnost přípravy na povstání velmi rychle zachytila.

Zatčení odbojáři často podlehli brutálním metodám vyšetřovatelů a při výslechu na sebe řekli ne to, co skutečně udělali, ale to, co Státní bezpečnost chtěla. To je rozdíl mezi Státní bezpečností a gestapem. Gestapo chtělo slyšet pravdu. Pokud někdo obsáhle vypovídal o tom, jak připravoval protikomunistické povstání, tak nevíte, jestli skutečně něco připravoval, nebo jestli v tu chvíli měl rozmlácená chodidla, nebo jestli mu vyhrožovali, že mu pověsí děti na šibenici. To potom člověk podepíše leccos a těžko mu to vyčítat. Proto je nutné k podobným dokumentům přistupovat obezřetně. Jsou samozřejmě i osobní svědectví od lidí, kteří to přežili. Ale obávám se, že skutečná historie některých odbojových skupin nebo akcí navždy zůstane v mlze.

StB byla stejně brutální i vůči ženám

Byly mezi odbojáři i ženy?
Samozřejmě. Řada z nich skončila na dlouhá léta v komunistických kriminálech. Manželé Charvátovi mimo jiné naplánovali přepadení věznice v Litoměřicích. Přepad se nepovedl, nicméně Vlasta Charvátová postřelila jednoho ze strážných. Po jejím zatčení jí estébáci tak dlouho mlátili, až potratila. Státní soud ji pak odsoudil na doživotí, její manžel byl popraven. Metody StB byly vůči ženám stejně brutální jako vůči mužům. S jedinou výjimkou ženy končily zpravidla v kamenných věznicích, nikoli v koncentračních táborech na těžbě uranu.

Máte mezi odbojáři nějakého oblíbeného hrdinu nebo oblíbený příběh?
Právě Štěpána Gavendu, což byl obyčejný zámečník, který projevil svou osobní statečnost už v roce 1945, kdy žil s Němkou. Na Ašsku a Chebsku převáděl Němce přes hranici. Někteří chtěli pryč, někteří se naopak chtěli po odsunu do Československa vrátit. Už za to ho sledovala Státní bezpečnost. Asi i něco pašoval, nebyl to úplně černobílý hrdina. Po roce 48 začal převádět kurýry a lidi, kteří se chtěli dostat z komunistického Československa. Hranici přešel asi šedesátkrát. Pak ho chytili a odsoudili k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Byl vězněn v Leopoldově, kde se podílel na přípravě hromadného útěku, který se podařil. Všichni, včetně něj, se dokonce dostali do zahraničí. Začal převádět znovu a znovu ho chytili. A pak už ho oběsili.

Agent chodec, který se nenechal třískat

Během výslechů v pověstném domečku na Hradčanech, kde byli vyšetřovatelé brutálnější než kdekoliv jinde, se postavil totalitě jako málokdo. Věznici vedl proslulý sadista Pergl, který si sám ve volných chvílích vyráběl mučící nástroje. Evidentně ho to bavilo. Štěpán Gavenda při jednom z výslechů, přestože měl spoutané ruce, Pergla zmlátil židlí tak, že ho raději převezli do jiné věznice. Údajně mu řekl: „Já vím, že mě pověsíte, ale mlátit mě nebudete.“

Zmiňoval jste i skupiny Světlana a Černý lev 777.
Skupina Černý lev byla ozbrojenou skupinou mladých mužů. Jejich první akce byla záměrná střelba nad hlavu okresního tajemníka KSČ, chtěli ho jenom vyděsit. Hlavním činem byl bombový útok na stanici Sboru národní bezpečnosti v Sedlčanech, při kterém zahynul jeden příslušník SNB. Výsledek akce jejich činnost utlumil, skupina se v podstatě rozešla a přišli na ně za další čtyři roky vlastně úplnou náhodou.

Světlana působila na Moravě. Byla to rozsáhlá partyzánská skupina, která kromě šíření letáků chtěla vést i partyzánskou válku proti komunistickému režimu. Byla zřejmě od samého začátku infiltrována agenty Státní bezpečnosti a provokatéry, takže do první poloviny padesátých let byla úplně zlikvidována.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video