Řekli si to ještě dřív, než se k nim nepřátelští ozbrojenci přiblížili: „Když tě střelí, hlavně nesmíš křičet!“ Schovávali se pod nalámanými větvemi a věděli, že už nemají kam utéct. Ctirad a Josef Mašínové a Milan Paumer.
Východoněmečtí policisté dokončili obklíčení.
Je konec října 1953. Studená válka vrcholí. Do prostoru se sjíždějí stovky východoněmeckých ozbrojenců – příslušníků lidové policie. Mašínové s Paumerem utíkají z komunistického Československa do Západního Berlína. V této chvíli se zdá, že se tam nedostanou.
K poslednímu úkrytu si vybrali jednu z hromad klestí, které byly poházeny v lese. Není vůbec jednoduché vyhloubit pod ní úkryt, aby se do něj všichni tři vešli. Lámání haluzí vyvolává praskot a jim se zdá, že je ho slyšet na kilometry daleko. Vědí, že musí být obezřetní. Noční oblohu občas ozáří světlice, je slyšet i střelbu. Nakonec se pomalu soukají dovnitř. Jde to hodně pomalu, úzkým tunýlkem se posunují centimetr po centimetru. Až tam budou dva, třetího vtáhnou k sobě za nohy.
Půjde to. Leží pod hromadou celý den. Nemohou se ani pohnout, jen slyší občas nějaký šum a semtam výstřel. Co kdyby někdo z ozbrojenců vypálil do jejich hromady a kulka zasáhla jednoho z nich? „Když vás střelí, neřvěte!“ šeptají si mezi sebou. Jde o to, aby raněný vydržel a neprozradil svým křikem ostatní. Rojnice je už ostatně docela blízko. Němci se baví mezi sebou. „Čech, polez ven, dostaneš facka,“ říká jeden z nich zkomolenou češtinou.
Pak policisté najdou místo, kam jeden z uprchlíků šel na záchod. Jsou na správné stopě. Ozbrojenci zkoušejí odházet větve z hromad, ale zjišťují, že to nejde. Co teď? Budou do hromad střílet? Policistů je najednou všude plno. Dívají se i do korun stromů, zda se někdo z uprchlíků neukryl nahoře ve větvích. Pak ti tři uslyší vystřelenou dávku ze samopalu. Domýšlí se, že někdo vypálil do jedné z hromad. Kdy přijdou na řadu oni?
Slyší, jak někdo na jejich hromadu skočil a halasně dupe. Vidí zespodu cvočky na jeho vojenských botách. Připraví si pistole. Ale najednou slyší, jak ten muž přímo nad jejich hlavami řve: „Všechno v pořádku.“ „Alles in Ordnung.“ Přežili. Tedy prozatím.
Z pěti zůstali tři
Bratři Mašínové a Milan Paumer byli v té době na útěku už několik týdnů. Z Prahy vyjeli 2. října směrem na sever, na Chomutov a k Hoře Svaté Kateřiny, kde překročili státní hranici do východní části Německa. „Třikrát jsem měl být mrtev. Takže jsem se narodil čtyřikrát. Jednou ze své matky a třikrát na cestě do Berlína,“ řekne později Milan Paumer. Ale bude to vypadat spíš tak, že měli neskutečné štěstí.
Jenže ne všichni. Na začátku jich bylo pět. Dva nedošli, východoněmečtí policisté je zatkli. Zbyněk Janata a Václav Švéda budou vydáni do své kruté československé vlasti a tam oběšeni.
„Když jsme překročili hranice východního Německa a snažili se dostat do Západního Berlína, uvědomil jsem si, že někdo nad námi drží ochrannou ruku,“ vzpomínal Paumer. Ve chvíli, kdy vyrazili, totiž vůbec netušili, jak ta cesta vlastně bude vypadat. Ale vrátit se nemohli. Doma je totiž čekala šibenice.
Měli toho za sebou opravdu hodně. Skupina mladíků se po únoru 1948 pokusila bojovat proti komunistickému režimu. Věděli jak. Bratři Mašínové, kteří stáli v jejich čele, viděli vzor ve svém otci – brigádním generálovi Josefu Mašínovi – hrdinovi protinacistického odboje.
Otec odbojář
Vedl si neohroženě, spolupracoval s dalšími odbojáři – Josefem Balabánem a Václavem Morávkem. Všichni tři byli známí pod přezdívkou Tři králové a stali se legendou. „Byli to takoví typičtí důstojníci předmnichovské armády. Jejich cílem byla obrana země do poslední chvíle. Nejvíc si na nich můžeme cenit jejich velké nezlomnosti,“ řekl o nich historik František Hanzlík.
Tři králové se věnovali především zpravodajství. Cenné informace posílali do Londýna. Byly mezi nimi i zprávy od špičkového agenta československé tajné služby Paula Thümmela. Nacisté však o nich už věděli a od začátku roku 1941 na ně uspořádali doslova hon. Nejdřív dopadli Balabána a pak se zaměřili na Mašína s Morávkem. Dopadli je při ilegálním vysílání do Londýna v Praze-Nuslích. Právě tehdy byl zatčen Mašín, který bude později popraven stejně jako Balabán. Morávek po zranění spáchá sebevraždu. Tři králové ztratili život, ale stali se hrdiny.
Proti komunistům
Právě na způsob boje proti okupantům, jak ho vedli Tři králové, se pokusí navázat Mašínové a jejich spolupracovníci. V odbojové skupině se kromě Mašínů objeví Zbyněk Janata, Milan Paumer, Vladimír Hradec a později Václav Švéda. Zkoušejí proti komunistům bojovat, jak to jde – házejí munici do tendrů parních lokomotiv (tak je to naučil Mašín starší), podpalují stohy, ale nevyvarují se toho, aby tekla krev. Zůstali tak za nimi mrtví a ranění. Cítí, že je nejvyšší čas zmizet. Přemýšlí, jak se dostat do západního Německa.
Co nejrychleji, samozřejmě. Jenže v té době už jsou hranice velmi silně střeženy. Uvažují, že zvolí trochu jinou cestu. Přes východní Německo se pokusí dostat do Západního Berlína, který je svobodný a své posádky v něm má americká armáda. To bude jejich cíl.
Mělo to jednu výhodu: hranice do východního Německa nebudou problém, ty přejdou bez potíží. Ani území západního sektoru Berlína není ještě odděleno pověstnou zdí. Ta vyroste až později.
Ta „pohodlná“ cesta se přímo nabízí. Počítají, že jim bude trvat čtyři dny. Nakonec budou na útěku celý měsíc. Půjdou po nich hned od začátku. Protože Milan Paumer slouží v té době na vojně, budou komunističtí policisté informováni o jeho zběhnutí po pouhých šesti hodinách. Dají vědět pohraniční policii.
Hranice do východního Německa však kupodivu přejdou bez potíží. Až tam udělají chybu, když se pokusí ukrást auto a prozradí se. Ale pořád jich je všech pět.
Míří tedy na Berlín pěšky, ale narážejí na policejní hlídky. Tak se rozhodnou zkusit ujet kus cesty vlakem. Byla to druhá chyba. Pokladní si všimla, že nějaký chlap s cizím přízvukem koupil pět jízdenek. Takže když přišli do nádražní haly ve městě Uckro, čekalo tam na ně patnáct policistů. Hulákali: „Hände hoch!“ „Ruce vzhůru!“ Zahnali je do rohu.
Všichni, co přežili, si dodnes pamatují, jak kdo tehdy stál. Bratři Mašínové a Václav Švéda zareagovali rychle. „Bože, požehnej Mašínům a Švédovi. Ti, místo aby dali ruce nahoru, vytáhli bouchačky a začali pálit. A ti Němci se káceli,“ popisoval později Paumer. Pak se všichni hnali ven. Na peronu se už nedalo střílet, byla tam tma. Nevěděli, kdo je kdo. Jenže tam ztratili prvního kolegu – Zbyňka Janatu. Toho později Němci dostali. Schovával se v hromadě řepy. Pak ho kontrolovali na silnici, předstíral, že je student, ale to už měli jeho fotografii. Taky už všude visely zatykače. Přestřelka pro ty dva znamenala začátek konce. Po Janatovi dostali Václava Švédu. Krvácel ze zranění na ruce, zůstal ležet, že už nemůže. Druhý den ho našli, odvezli do nemocnice a hned nasadili transfúzi. Zachránili ho jen pro oprátku.
Ve třech na Berlín
Zbylí tři se vydají zase na sever a skončí v obklíčení, z něhož zázračně vyváznou ukryti v oné osudné hromadě větví. Berlín už není daleko. Dostali se až k dálnici, která vedla kolem Berlína. Měli štěstí, nemuseli ji přecházet, byl tam viadukt. Jenže v něm stála hlídka. „Halt!“ zařval na ně Němec. Držel je v šachu, jenže uklouzl a spadl. Neměl šťastný den. Jenže ho nebude mít ani Milan Paumer.
Pokus omámit hlídkujícího policistu chloroformem skončí přestřelkou, při níž je Paumer zasažen do břicha. „Cítil jsem v boku, jako by mne někdo uhodil klackem. Říkám si, on mne asi střelil.“ Mnohem horší bylo, že střelbou na sebe upozornili. Nad hlavami jim létaly světlice, a tak se rychle dali zase na útěk.
Cíl je nadosah
Paumer cítil, jak mu kamsi dovnitř teče krev a těžkne mu břicho. Cítil se jako hodně najeden, ale šel. Pak naskočili na vlak. Směr Berlín. Jenže v poslední stanici před Berlínem vlak zastavil a Němci se sovětskými vojáky kontrolovali propustky do Západního Berlína. Takže zase museli po vlastních. Paumer a Josef Mašín utíkali, jak jim stačily síly. Ani pořádně nevěděli, kde jsou.
Řídili se jen světlem – Západní Berlín byl totiž osvětlenější než jeho východní část. Bylo to správné rozhodnutí. Přiběhli k ceduli „Americká zóna“ a vyhráli. Paumer skončil v nemocnici. A Josef Mašín se v Západním Berlíně potkal šťastně se svým bratrem. Postarala se o ně americká tajná služba. Zvítězili ve své malé bitvě studené války. Jenže českoslovenští komunisté jim to nikdy nezapomenou.
Žádají nejdřív Západ o jejich vydání. Uvěznili maminku bratrů Mašínových, která na následky věznění zemřela. Pronásledují i jejich sestru Zdenu.
Hned roku 1953 začala komunistická justice v Československu chystat proces, který se jmenoval Mašínové a spol. Když se ukázalo, že Američané politické uprchlíky nevydávají, proces přejmenovali na „Ctibor Novák a spol.“. Novák byl příbuzný Mašínů, který za války spolupracoval s jejich otcem v odboji. Dostal trest smrti.
Další oprátky čekaly na dva chycené uprchlíky: Zbyňka Janatu a Václava Švédu. Proces to byl gigantický: vedle tří rozsudků smrti padl jeden trest doživotí a dalších čtrnáct lidí bylo odsouzeno celkem na 241 let vězení, v průměru 17 roků na jednoho. Mezi odsouzenými byl i lékař Jiří Hradec, zatčený 25. listopadu 1953, který podle obžaloby ukrýval zbraně a v listopadu 1953 provedl Zdeňce Mašínové operaci, které údajně nebylo třeba. Za velezradu dostal 16 let.
Tři odsouzení k smrti požádali o milost. Dne 5. května 1955 hlásilo ministerstvo spravedlnosti Kanceláři prezidenta republiky, že „trest smrti na Ctiboru Novákovi, Václavu Švédovi a Zbyňku Janatovi byl vykonán dne 2. května 1955“.
Klid nebudou mít ani uprchlíci na druhé straně železné opony. Svědčí o tom i pokus o únos či vraždu Josefa Mašína, který připravovala československá tajná služba.
Stále nebezpeční?
Komunisté o likvidaci Mašínů uvažovali na konci padesátých a v šedesátých letech. Josef Mašín, který v té době byl v západním Německu, se však o plánu dozvěděl. „Zavolal si mne americký agent, tuším, že byl od FBI, řekl, že mi hrozí nebezpečí, že mám odjet z Německa. Neposlechl jsem, řekl jsem jim, že se o sebe postarám,“ popsal Mašín.
Záměr nakonec skončil bez výsledku. K akci totiž nakonec nikdo nedal rozkaz. Možná proto, že Josef Mašín měl za sebou výcvik v americké armádě a byl ve velmi dobré fyzické kondici. Po pádu komunismu se do vlasti vrátil jen Milan Paumer. Bratři Mašínové odmítli. Jsou přesvědčeni, že „doma“ stále mají příliš velkou moc komunisté. „Já jsem nasadil život a teď se těm komunistům mám dostat zpátky do spárů? Soudci, kteří byli jedním z pilířů toho režimu, zůstali... To je přece absurdní,“ říká Ctirad Mašín.
A kriticky hodnotí Čechy, alespoň ty, kteří si stěžují na těžký úděl pod nadvládou komunistů: „Říká se, že Češi trpěli pod komunistickým režimem. Ale já jsem si spočítal, kolik padlo Američanů v bojích proti komunismu v Koreji, ve Vietnamu. Procentuálně k počtu obyvatel je to víc, než násilně zemřelo v Československu za 40 let komunistické vlády. Jak si Česko tu svobodu zasloužilo?“
