"Gavendu lze s nadsázkou nazvat téměř českým Rambem. Byl velice schopný a pro práci agenta měl úžasné nadání. Ze všeho se dostal, několikrát utekl z vězení, nedělal chyby. A přitom nikdy nestřílel," tvrdí historik Tomek.
Strojní zámečník Gavenda získal první ostruhy jako partyzán na Moravě. V dubnu 1948 měl první střet s policii, když pomáhal přes hranice neodsunutým Němcům. Chladnokrevně ale utekl ze služebny a vyrazil do věznice, kde drželi jeho německého přítele s manželkou. Celu si otevřel pomocí starého nože a drátu, který našel na zemi a všichni utekli do Německa.
Od května 1948 pak pomáhal převádět lidi, ale také pašoval cigarety. Později ho získala americká zpravodajská služba a on začal dělat kurýra tajných zpráv a převaděče.
Za jeden rok spolu s Milošem Zemánkem převedli přes dráty komunistických hranic 65 lidí a v Československu vybudovali hned několik zpravodajských sítí.
"Vidím je jako dnes, schoulené na pokraji polní cesty a napůl už zapadané čerstvým sněhem," popsal jejich návraty z cesty Zdeněk Václavík, který je vyzvedával autem.
"Nikdo mě třískat nebude!"
V srpnu 1949 ale dvojici zradil další kurýr Oldřich Mihola. Policie pak Gavendu zatkla na pražském Wilsonově nádraží. Agent putuje do nechvalně proslulého "domečku" - mučírny StB. Tam mu chtěl obávaný dozorce František Pergl připravit stejné přivítaní jako dalším vyslýchaným. Svázaného a bezbranného muže ztlouci obuškem do bezvědomí.
domečekBývalá vojenská věznice v Praze na Hradčanech. Sloužila nejprve gestapu a posléze StB jako vyšetřovací věznice. Je označován za nejkrutější mučírnu, jakou kdy komunisté v Československu provozovali, Celý den byl rozplánovaný do poslední minuty. Když vyšetřovanec nebyl u výslechu, musel buď neustále cvičit, chodit nebo alespoň stát. Sednout si nesměl. |
Gavenda ale nezůstane nic dlužen své pověsti. I se spoutanýma rukama popadl židli a naopak zbil on dozorce tak, že několik týdnů nevycházel. "Vím, že dostanu špagát, ale nikdo mě tu třískat nebude," prohlásil agent.
Gavenda byl v roce 1950 odsouzen k trestu smrti, ale verdikt později prezident Klement Gottwald změnil na doživotí a Gavenda skončil v Leopoldově. Ale ani zde nesložil zbraně. Pomocí nářadí se kterým vyklízel staré sklepy pod Leopoldovem se proboural z vězení a společně se současným nositelem řádu bílého lva Pravomilem Reichlem opět utíká. Na útěku ještě odzbrojil hajného, který je chtěl zastavit a znovu byl v Německu.
Hned po návratu začal znovu chodit do komunistického Československa. Dokázal například zmapovat ženijní zátarasy na hranicích a získal seznam pracovníků StB na Kyjovsku i jména komunistických funkcionářů. V listopadu 1952 měl ale smůlu, v pohraničí narazil na hlídku pohraničníků, musel utéct do NDR, kde ho čekala přesila ruských vojáků.
Ty sice dokázal držet v šachu pistolí, když se ale dal na útěk, uklouzl a byl zatčen. "Na svoji obhajobu nemám, co bych řekl a celou svoji ilegální protistátní činnost jsem dělal cílevědomě a s jasným vědomím co nejvíce škodit dnešnímu lidově demokratickému zřízení," řekl Gavenda, který se odmítal vymlouvat.
28. června 1954 byl Gavenda popraven a urna s jeho spáleným tělem zničena.
Psanci a předsudky
"Smutné je, že lidé, kteří agenty chodce na jejich mise vysílali, jsou nyní hrdinové, dostávají vyznamenání a generálské hodnosti. Ale ti, co vykonávali jejich rozkazy a nasazovali životy jsou stále považováni za psance," ukazuje na smutný paradox Tomek.
Lidé vnímají agenty chodce stále jako ty podezřelé, stojící mimo zákon a především ty, kteří vzali do ruky zbraň. Důkazem takového pohledu jsou i problémy, které provázely samotnou knihu.
"Je to spíše humorné. Ve dvou knihkupectvích mě dámy za pultem při propagaci knihy odmítly s tím, že to byli vrazi a zabíjeli lidi pro zlato. A odvolávaly se na Krále Šumavy, kde prý je to krásně vidět," popsal peripetii vydavatel knihy Arnošt Moucha. 
Právě komunistický propagandistický film Král Šumavy Karla Kachyni o boji komunistických pohraničníků proti "narušitelům" státních hranic prý pokřivil pohled mladých.
"Jedna paní mě se zlou poučovala, že my mladí vůbec nevíme, kolik oni si tehdy užili strachu, když se tam u nich na hranicích denně střílelo," dodal Moucha.
