Je to už více než deset let, co se Martině změnil svět. Její partner ji po rozchodu polil kyselinou. Měla poleptaný obličej, ruce a nohy. Žíravinu v leknutí částečně polkla, takže měla poleptaný i zažívací trakt. Přišla o zrak a hluboké jizvy jí zůstaly i na duši. Její příběh na festivalu připomíná film Moje nová tvář, dokument mapuje sedm let Martinina života do roku 2022.
„Ze začátku to bylo, jako když vám někdo chrstne do obličeje horký čaj,“ vzpomíná ve snímku Martina. Co poté přišlo za bolest, si prý ani nejde představit. „Je to strašné, přejete si umřít,“ svěřuje se Martina, které bylo v době útoku pětadvacet.
Po útoku dívka čtrnáct dní bojovala o přežití, měla poleptanou třetinu těla. Nemohla jíst, pít ani mluvit. Tvář jí svíral velký strup. Končetiny měla pokryté obvazy. Jako nevidomá se v nemocničním pokoji těžko orientovala. Netrefila ani na toaletu. A dopadala na ni samota.
Osudné listopadové ráno 2013
|
„Dřív jsem byla hodně aktivní, měla jsem spoustu koníčků. Rázem se všechno změnilo. Navíc jsem musela skoro pořád ležet. Jenom jsem čekala, až někdo přijde, vezme mě alespoň na chodbu a vytrhne z toho příšerného stavu,“ vzpomíná.
Martina se ale nevzdala, začala pomáhat ostatním. Spoluzaložila projekt Burn Fighters na pomoc lidem s popáleninami. Za svou práci získala mimo jiné Cenu Olgy Havlové.
„Přestože film publiku přiblíží tragickou a traumatizující zkušenost, je to zároveň příběh o velké lidské síle a naději. Myslím, že to je důležitý aspekt celého festivalu – že sice otevírá náročná témata a podívaná je to někdy opravdu emočně těžká, ukazuje skutečnosti, od kterých by člověk někdy raději odvrátil zrak, ale zároveň jsou to často příběhy o neobyčejné lidské síle, nezdolné vůli a naději,“ říká o filmu Eva Müllerová, mediální koordinátorka Jednoho světa.
Manifest tiché hrůzy. Dětská videa ukázala teror na ruských školách |
Ukrajinec a Rus spolu v pražské třídě
Byl slunečný den, Demjan měl zrovna praxe ve škole, na které se vždycky moc těšil, protože biflování mu zrovna moc nešlo a ani ho nebavilo. Najednou mu přišlo upozornění na mobil, kamarád mu napsal, že je jeho země ve válce. „Nechápal jsem, o čem to mluví, zapnul jsem TikTok a celou praxi jsem scrolloval a hledal informace,“ vypráví Demjan.
Soňa je Ruska, její rodiče bydlí v Moskvě, ona se už dva roky snaží usadit v Praze. „Cítím se sama, ale tak bych se cítila i v jakékoliv jiné zemi,“ odpovídá Soňa na otázku, jak se jí zatím líbí v Praze, kam odjela po vypuknutí války.
Demjan, Danylo, Jaroslav, Soňa a Veronika pocházejí ze dvou znesvářených východoevropských států, Ruska a Ukrajiny. Osud je přivedl do jedné třídy v pražském Centru pro integraci cizinců. Mladí lidé se snaží porozumět zdejšímu jazyku, kultuře, prostředí, ale také nevraživosti české společnosti vůči lidem, jejichž mateřštinou je ruština či ukrajinština.
Jak se pětici daří nebo nedaří integrovat se do nové etapy svého života, přiblíží časosběrný dokument Rodný kraj režisérky Širín Nafariehové, který bude mít na festivalu světovou premiéru.
Jeden svět 2024
|
