Čeští komunisti měli sjezd. Kdyby to nebyli latentní a nejbližší spojenci ČSSD, nikdo by si jejich sněmování příliš nevšímal. Je-li předsedou KSČM ten či onen, není pro zbytek společnosti nijak důležité. Kdo se nezajímá o život v komunistické straně detailně, těžko rozliší praktika parlamentních čachrů Filipa od stalinského Grospiče či fanatičky Semelové.
Od moci dělí komunisty už jen ostych některých socialistů. Až jim moc zavoní přímo pod nosem, ostych ochabne. Více než dvacet let spotřebovávali komunisti levicové hlasy, které ČSSD chyběly na cestě k moci. S tím je konec. Socialistický kandidát na prezidenta Dienstbier nasazuje svou sympatii ke komunistům jako předvolební trumf a argument. Počítá s tím, že mnoha voličům bude jeho odvaha jít do toho s komunisty blízká.
Co je to vlastně za spolek?
Nikdo neví, co dnešní komunisti vlastně jsou. Tváří mají víc, podle toho, s kým mluví či komu se chtějí vlichotit. Můžete je považovat stejně dobře za dědice stalinského komunismu jako za jakési jiné o chlup radikálnější sociální demokraty, pro které sociální práva, rovnost, solidarita a demokracie jsou vším. Toto široké rozpětí komunismu představují nejen různá křídla KSČM, ale často je obsahuje i myšlení jednotlivých komunistů.
Říkají, že v budoucím komunistickém režimu budou lidé odměňováni podle práce a vše se bude dít ve prospěch osobnosti. Kdo určí ten prospěch a stanoví spravedlivou výši platu, neříkají. Protože se považují za opozici proti kapitalismu, bude to zřejmě určovat stát. Bližší podrobnosti nesdělují. Ale nevylučují existenci soukromého podnikání. To asi znamená, že těžiště podnikání bude na bedrech státu.
Můžete jejich program pročítat všemi směry a dozvíte se jen samé všeobecné cíle. Blahobyt, bezpečí, právo na práci, kulturní rozvoj, a to hlavní: nic nebude proti vůli většiny, která sama k tomu příštímu novému socialismu (pod vedením KSČM) dospěje dobrovolně. Celý program vypadá jako soupis lidských ideálů, snů a přání z oboru bájesloví: nic než dobro. Komunisti prohlašují, že jsou už komunisty novými, moderními a poučenými, že jsou skutečnými plánovači dobra a blahobytu pro všechny.
I Stalin veršoval o svobodě
Nejen Dienstbier by se však měl zajímat, co je za tím a s kým se chce spojovat. Jmenoval by takovou vládu, která by garantovala zachování demokratického právního státu a ochrany lidských práv. Pokud by tato kritéria komunisti splňovali, do vlády by je pustil.
Zkoušet je z demokracie a z lidských práv nemusí. S tím komunisti nikdy neměli problém. Svou vládu vždy označovali za demokratickou, se všemi myslitelnými právy. Sám Stalin dal napsat do komunistické hymny o své vládě pozoruhodný verš: Neznám druhou takovou zemi, kde člověk tak svobodně dýchá. V zemi přetížené koncentračními tábory a decimované ustavičnými vyhlazovacími projekty to znělo zvlášť cynicky.
Kandidát Dienstbier by měl zjistit, co komunisti vlastně chtějí. Chtějí společenské vlastnictví výrobních prostředků? Chtějí diktaturu proletariátu pod vedením komunistické strany jako nejpokrokovější síly společnosti? Považují právo za bojový nástroj dělnické třídy v boji za zavedení komunismu? Je pro ně komunismus logickým vyvrcholením dějin a nejspravedlivějším společenským řádem, v kterém není vykořisťování člověka?
Kandidát na prezidenta by mohl komunisty vyzpovídat i jednodušším způsobem: je severokorejská dědičná despocie režim, který přináší blahobyt a osvobozuje člověka? Nebo by předseda Vojtěch Filip uznal, že v Severní Koreji je každý obyvatel bezmocnou kořistí božího vnuka, despoty s rudou hvězdou na čele?
Už existence Filipa by pro Dienstbiera mohla být pikantní: tento udavač StB patříval, byť jako drobný sluha, k Husákově straně, která kandidátova otce, Jiřího Dienstbiera, držela mnoho let ve vězení. Považuje Filip toho drobné udávání spoluobčanů za součást komunistické víry, nebo se za ně dnes hanbí?
Půjde to i bez Marxe
Dienstbier nic z toho zkoumat nebude. Hraje se o moc v republice. Platí jiné hodnoty: hlasy, zájmy, odměny. Levice, nejen v České republice, očekává v nejbližších letech zásadní a hlubokou proměnu světa. Neříká, v čem ta proměna bude spočívat, na Marxe se už odvolává jen slabounce, ale proměnu vítá. V takové atmosféře už se do boje mohou nasadit i šiky komunistických sirot, jichž u nás zbylo mnohem víc než v jiných státech.
Zásadní a hlubokou změnou proti tomu, co nyní máme, je jen opak: zrušení demokracie, vlastnictví a svobodného hospodářského života. Ale to může zavést jen silná vláda násilím a s mocí bez omezení. Nemusí se jí říkat komunistická, nové názvosloví už se hledá. Problém je jen s teorií, Marxova je pasé, jiná není.
