Druhým důvodem přijet do Prahy před parlamentními volbami v obou zemích by mohlo být urovnání třecích ploch. Kvůli tomu však Rau nepřijel. Česko-německé vztahy jsou totiž podle něho dobré. Úzké a komplexní. Česko-německé vztahy jsou vlastně mnohem lepší, než si myslíme. Česko-německé jsou dokonce nejlepší za posledních dvanáct let, od pádu železné opony.
Z Pražského hradu přesto, nebo právě proto, zazněl apel na oba národy. Na usmíření a společnou budoucnost. Prolomit tabu. Budovat mosty, nenechat se ovlivnit a znechutit siláckými výroky některých politiků na obou stranách, za nimiž se skrývá předvolební nervozita. V obou zemích.
Hovořme více o utrpení, nikoli pouze o právních otázkách. Nepodléhejme myšlenkovým stereotypům. Chceme-li být, my Češi, součástí evropské rodiny, nesmíme se bát pravdy a svobody, zdůraznil Havel.
Prezidenti nezastírali tísnivé pocity, které v nich vyvolala slovní přestřelka v posledních měsících. Nelze ji však nazvat ochlazením, spíše atmosférickou poruchou. Ke skutečnému ochlazení však nesmí dojít. Bylo by to nezodpovědné vůči těm Čechům a Němcům, kteří na rozdíl od některých českých a německých politiků pochopili historickou zodpovědnost a každodenně to svými konkrétními činy naplňují.
Třetím důvodem, proč Johannes Rau přijel do Prahy, byla škola. Novostavba Školy německo-českého setkávání, u níž položil základní kámen. Volné prostranství jako kdyby symbolizovalo touhu po novém začátku.
Neposkvrněném. Dejme nejenom na jedné pražské louce prostor dobrým vztahům Čechů a Němců. Tak abychom žili i vedle sebe, i spolu.
