„Národ potřebuje lidí s pevnou páteří, na které lze spoléhat, lidi, kteří dovedou být věrní a nezrazují sebe a jméno celku, k němuž náleží. A k těmto lidem promlouvá dnes Jan Hus,“ připomenul 6. července roku 1939 v Českém rozhlase odkaz kostnického mučedníka doktor Viktor Šinták.
Oslavy – mnohdy okupačním úřadům navzdory – se konaly po celé zemi za nebývalé účasti lidí. Takové davy jako v létě 1939 se předtím ani potom pravděpodobně nikdy nesešly. Přes množství regionálních poutí a manifestací oslavám vévodila Praha.
Již v předvečer 5. července z pražských oken vlála záplava praporů v národních barvách. Centrem oslav se stal Šalounův pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí, kam odpoledne přišel položit květiny i primátor Otakar Klapka. Dva roky nato ho v Ruzyni nacisté popraví.
Květiny a věnce však u pomníku lidé pokládají již od rána. A Husovu památku si přijíždějí připomenout i lidé zvenčí, o čemž svědčí mimořádný pohyb na pražských nádražích. Oslavy vrcholí večer po bohoslužbách, kdy se na náměstí přesune mohutný dav s prapory. Účastníků je asi 50 tisíc.
Husovo sousoší je obklopeno květinami, věnci a rudými kalichy. Po stranách hoří mohutné řecké ohně. Sborový zpěv husitského chorálu Ktož jsú boží bojovníci a národní hymny. Až do pozdního večera pak lidé zpívají národní písně. Obdobné je to i následující den. K desítkám tisíc lidí v protektorátní Praze lze připočítat další desetitisíce po celé zemi.
K tomu všemu se 5. července přidávají i poutě u příležitosti svátku slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. A to zejména na Moravě. Největší pouť je tradičně na Velehradě. Podle odhadů četnictva ji za krásného počasí navštíví nejméně 50 tisíc lidí. Stane se tak největší poutí, která se do té doby na Velehradě konala.
Raději nechat Čechy v klidu
Okupační moc je ve střehu, ale nezasahuje. Zaprvé se v novém „nepřátelském“ prostředí teprve etabluje, zadruhé se obává, že násilné potlačení manifestací, byť otevřeně protiněmeckých, se zvrhne do celonárodního odporu, který by mohl zkomplikovat plánované využití ekonomického potenciálu českých zemí pro válečné účely.
„Památky Husovy mučednické smrti vzpomněla v červenci 1939 bez nadsázky převážná část českého národa. Církev československá husitská přitom patřila k tahounům a nejhorlivějším organizátorům vzpomínkových bohoslužeb, manifestací a poutí. Díky tomu v mnoha krajích zaznamenala skokový nárůst členské základny,“ popisuje historik Ústavu pro studium totalitních režimů Martin Jindra.
Situaci Církve československé husitské za okupace popsal v nové knize Sáhnout si do ran tohoto světa.
Husovy oslavy roku 1939 ve své spontánnosti a rozsahu zdaleka překonaly očekávání a zapadly do národních poutí a slavností, které pak vyvrcholily 13. srpna 1939. Tehdy se do Domažlic na vavřineckou pouť podle úředních odhadů sjelo dokonce na 100 tisíc lidí z celých Čech i Moravy.
Šlo o jednu z největších akcí, která demonstrovala odpor Čechů proti německé okupaci. Pouť vyvrcholila emotivní přísahou přítomných poutníků, že svou vlast nikdy neopustí a nezradí.
Poslední socha Jana Husa
Pozoruhodným způsobem se do celonárodního hnutí veřejných demonstrací z léta 1939 zařadilo Nové Město nad Metují. Zde byla 6. července za zpěvu národní hymny odhalena poslední Husova socha v protektorátu. Jen díky tomu, že slavnost byla označena jako církevní procesí, se podařilo vymoci na protektorátních úřadech její povolení. Bezesporu odvážná akce se naštěstí obešla bez následků.
„Církev československá husitská si Husovu památku připomínala i v dalších válečných letech. Intenzita oslav a jejich manifestační ráz, který místy přerůstal v otevřené protiněmecké demonstrace, však již nikdy nedosáhly rozměrů z roku 1939, kdy procesí k pomníku na Staroměstském náměstí bylo bezpečnostními orgány označeno za šovinistickou manifestaci se zpěvem zakázaných provokačních písní,“ říká Jindra.
S ohledem na zkušenosti z roku 1939 tak okupační režim již raději podnikal preventivní kroky, aby oslavy národních svátků co nejvíce utlumoval. V roce 1940 se proto začínají projevovat snahy o zrušení či alespoň přesunutí svátků na jiné dny. Za porušení nařízení přitom hrozila pokuta v neomezené výši. Pokud tedy nešlo o čin přísněji trestaný podle jiných předpisů.
A co víc: okupační moc se postupně nerozpakovala potlačit Husův odkaz v českém národě silou.
Zlikvidovat spiknutí
Zatímco v roce 1939 používala spíše propagandistické nástroje, o rok později výrazně přitvrdila. Zejména v bývalém čs. pohraničí. To lze zachytit třeba v hlášení starosty městyse Bohosudov v Podkrušnohoří směřovaném oberlandrátu v Ústí nad Labem: „6. července 1940 došlo ve spodní části Bohosudova navečer ke srocení Čechů s úmyslem slavit Husův svátek. Po zákroku SA (Sturmabteilung) a četnictva svého počínání rychle zanechali. Podle hlášení zdejšího velitele SA se konalo podobné shromáždění v Brabcově hostinci v Nových Modlanech. Po vstupu jednotky SA bylo zabráněno pokračování shromáždění.“
Bezpečnostní složky zasáhly i v chatě u Habartic, kde se sešla skupina české mládeže, aby oslavila Husův svátek. Vedení obce dokonce kvůli tomu hodlalo chatu zbourat – „aby se zde již nemohla konat podobná spiknutí“.
Zároveň právě v Sudetech dochází k ničení Husových pomníků. Třeba poblíž Chabařovic, kde byl nedokončený památník u příležitosti slunovratu vyhozen do povětří.
„Minulost je důkazem, že národ šel a jde tvůrčí cestou, nenese stopy rezignace, únavy a stárnutí. Jen ten, kdo tvoří, žije!“ otisknou v roce 1939 u příležitosti výročí Husovy smrti Národní listy.
Pak už je život v protektorátu jenom horší. Už na konci října jsou protinacistické demonstrace studentů tvrdě potlačeny.
Dramatická záchrana mistra JanaOkupační moc vnímala Husův odkaz obecně jako protiněmecký. Nicméně nenávistných projevů se v počátcích okupace ujali především civilisté. Jako v případě mohutného Husova pomníku v Jihlavě. Nechť právě ten poslouží jako jeden příklad z mnoha. Před válkou žilo v Jihlavě více Němců než Čechů. A někteří z nich doufali, že se odtrhnou od Československa a stanou se součástí Rakouska a později třetí říše. Monumentální kamenný mučedník tak stál na „horké půdě“. Dílo akademického sochaře Františka Vladimíra Foita, které bylo slavnostně odhaleno v roce 1928, se tak stávalo terčem nenávistných útoků místních německých nacionalistů zhruba již od poloviny 30 .let. Po obsazení zbytku rozbitého Československa v březnu 1939 se vandalské útoky vystupňovaly dokonce natolik, že hrozilo jeho zničení. „Hlava Husova byla otlučena, pomník natřen dehtem, oba postranní reliéfy byly pomazány červenou barvou. Na zadní stranu pomníku vandalové dehtem namalovali židovskou hvězdu, schránka, v níž byla prsť z legionářských bojišť, byla rozbita, vzácná hlína rozmetána právě tak jako před pěti sty léty popel mistra Jana,“ popisuje historik Martin Jindra. Německé vedení města se proto rozhodlo sochu raději odstranit. Pomník kameníci rozebrali a složili v městské ohradě mezi trámy a cihly. Ani na skládce ale socha nebyla v bezpečí. Hrozilo jí rozebrání na stavební kámen a prachobyčejný štěrk. Jedinou možností, jak dílo zachránit, byl převoz do bezpečnějšího, 60 kilometrů vzdáleného Hlinska. Pro nejcennější část pomníku tak koncem července 1939 přijel jeřáb a šest nákladních aut. Vyslala je Církev československá (husitská). Nicméně by bylo celkem naivní se domnívat, že se transport obešel bez komplikací. I když nejprve to tak skutečně vypadalo. Samotné nakládání totiž zájem veřejnosti i bezpečnostních složek nijak zvlášť nevzbudilo. To až když čeští obyvatelé města začali k automobilům přinášet květiny, na jeden z vozů umístili také státní vlajku. To už zbystřili jihlavští Němci a upozornili na to úřady. A místní gestapo nezahálelo. Během chvilky bylo na místě. Ačkoliv německá správa města k převozu povolení dala, vyžadovali gestapáci další razítka. Po zdlouhavých jednáních na služebně Schutzpolizei posádky šesti nákladních vozů přece jen vyrazily na cestu. Ne na dlouho. Posádky aut skončily ve vězení „Vedoucí výpravy – mezi nimi hlineckého faráře Václava Šustra a předsedu rady starších Josefa Svobodu – propustilo gestapo až v noci na starostův zásah. Ve věznici ale zůstal věřící Karel Olmer, který se během výslechu pohádal s vyšetřovatelem. I jeho se naštěstí díky intervenci okresního hejtmana a hlineckého starosty Václava Dřevíkovského podařilo po dvoutýdenním věznění z Jihlavy dostat,“ upřesňuje Jindra. Zbývající část pomníku byla převezena později po železnici. V Jihlavě se Češi s pomníkem loučili květinami a stejně Husovu sochu vítali v Hlinsku. Horalé z celého kraje se přicházeli tomuto dílu poklonit. Nicméně vzpřímené polohy se kamenný mučedník dočkal až za dalších deset let. Socha byla slavnostně odhalena na Skalce nedaleko Hlinska až 4. července 1950. |
