Veřejnost se většinou o soudních jednáních dozvídá jen pár řádek v novinách a sotva si kdy učiní celkový obraz.
Zredukovat tisíce stran soudního spisu do jednoho nebo dvou odstavců je skutečně málo. Navíc i to, co na papíře může vypadat důvěryhodně, se náhle jeví jako lež, když vidíte aktéry procesu své obhajoby či obžaloby pronášet vlastními ústy.
Přenos ze soudní síně je kvalitativně jinou záležitostí než například šťourání do soukromého života politických celebrit. A navíc, byla to přece americká společnost, která žila svými vlastními vyšetřovacími či soudními seriály, před jejichž sledovaností by Perry Mason musel blednout závistí.
Jednou tu byl "hrdinou" O. J. Simpson, jindy zase prezident Clinton. Přesto by bylo dobré neměnit soudní jednání v televizní show.
Právě proto, že soud je soud a reality show je reality show. Každý, na koho se někdy zaměřila kamera, ať už televizní nebo jen domácího videa, ví, že v ten okamžik se náhle začíná chovat jinak.
Z člověka či vykonavatele profese se stává hercem. Zájmem herce pak je učinit co nejlepší dojem. Za každou cenu. A jak víme, mezi dojmem a pravdou může být někdy značný rozdíl.
Přítomnost veřejnosti na soudu (a tedy společenská informovanost i kontrola) je zajištěna i bez televize. Kromě žalobce a obhájce jsou tu přece i zástupci médií.
I bez přímého přenosu tedy není co ztratit. Pokud se však ze Srby a jeho soudců stanou nakonec herci, není to nutně konec demokracie. Bylo by to však zbytečně dryáčnické a okázalé.
