V roce 2005 postihlo Pákistán rozsáhlé zemětřesení, které si vyžádalo přes 70 tisíc obětí. Několik dnů po otřesech do okolí Kašmíru, běžně nepřístupné oblasti, vyjelo zhruba třicet českých záchranářů. Mezi nimi dnes 64letý hasič Albín Novák. V zemi spolu s dalšími pomáhal více než tři týdny.
Podle Nováka mají přírodní katastrofy vždy společné velké množství bolesti, beznaděj a zpočátku i apatii místních obyvatel. Záchranáře po příletu čeká nutnost rychle se zorientovat a přijet na vhodné místo, které mu pomohou vytipovat koordinační týmy.
„V místě musí tým postavit malou polní nemocnici a do hodiny musí být schopen přijímat první pacienty,“ řekl iDNES.cz Novák.
Když jste slyšel o zemětřesení v Nepálu, co jste si pomyslel?
V roce 2005 ještě nebyl traumatým řádně vytvořen v podobě, v jaké je dnes. Tehdy šlo spíše o pokus, kdy byl původně připraven na odcestování tým pro vyhledávání osob pod sutinami. Jenže my jsme startovali po pěti dnech od neštěstí, kdy už je spíše správná doba pro zdravotnické týmy. Tehdy jsme v Pákistánu byli přes tři týdny. Od té doby traumatým jen trénoval, ale nebyl nasazen do žádné ostré akce. Když jsem se o zemětřesení v Nepálu dozvěděl, řekl jsem si, že to je přesně chvíle, kdy bychom mohli mít práci a vyzkoušeli si, co jsme si nastudovali a nacvičili. Jenže jsem se bál, že z toho nic nebude, protože Nepál je strašně daleko a u takovýchto akcí je vždy problém s dopravou.
Zemětřesení v NepáluKATASTROFA: Nepál zasáhlo nejhorší zemětřesení za 80 let SVĚDCI: Zranění leží všude na chodbách BILANCE: Tisíce mrtvých, zemi zasáhly další otřesy HOROLEZEC: Nesmíme nahoru ani dolů, říká po otřesech český horolezec v Himálaji SEISMOLOG: Základy Himálaje se hnuly o 10 metrů, byla to ničivá síla POMOC: Čeští lékaři a hasiči poletí pomáhat v Nepálu ZÁCHRANÁŘI: Ještě očkování a záchranáři z Brna vyrazí do Nepálu |
Je něco, co mají zemětřesení v různých zemích shodného?
Vždy je to velké množství postižených lidí, velké množství bolesti, mrtvých. Zpočátku také velké množství rozbořených budov, spousta lidí na ulici, někdy i v mrazivém počasí. U místních je to beznaděj, někdy na začátku i apatie, která s pomocí ustupuje.
Čeští záchranáři zatím čekají na svolení k přistání v Káthmándú. Nehrozí, že naše pomoc přijde pozdě (rozhovor probíhal v úterý, záchranáři odletěli v noci na středu - pozn. red.)?
Určitě ne. Samozřejmě čím pomoc přijde dříve, tím je to lépe. Ale jako první do oblastí míří vyhledávací a záchranné týmy se psy a technickým zázemím. Jejich úkolem je rychle prohledat trosky, protože s každou hodinou klesá šance, že se pod nimi najde ještě někdo živý. Fáze prohledávání trosek proto trvá většinou dva či tři dny, teprve potom je čas na nasazení lékařů, hasičů a zdravotníků. I kdyby trvalo další dva dny, než tam Češi odletí, pořád to není pozdě, protože v Nepálu můžeme pracovat měsíc a stále tam bude dostatek pacientů, jež bude nutné ošetřit.
V roce 2005 čeští záchranáři pomáhali v Pákistánu zraněným po zemětřesení, které si vyžádalo přes 70 tisíc obětí. Mezi nimi byl i hasič Albín Novák (na fotografii uprostřed s hrnkem).
Co čeká záchranáře, když přijedou do zemětřesením zdevastované země?
Musím se tam zorientovat a navázat kontakt s místními, což začíná už v České republice, než se vyjede. Je to práce styčných důstojníků a institucí, které záchranáře do zahraničí vysílat. V případě hasičů je to generální ředitelství. To pracuje s diplomatickým sborem a shromažďuje informace, abychom věděli, jak to na místě vypadá a na koho se obrátit, aby nám zajistil kontakt na místě s těmi správnými lidmi, protože se musí vytipovat místo, kam má tým jet, aby byl co nejvíce platný. Na vytipovaném místě se musí postavit malá polní nemocnice a do hodiny musí být tým schopen přijímat první pacienty, což je dáno závaznými podmínkami v rámci Evropské unie.
S jakými potížemi se záchranný tým v zemi postižené katastrofou potýká?
Problém je doprava a logistika vůbec, protože bývají postiženy budovy a veškerá infrastruktura. Nejde proto třeba elektřina, není telefonní spojení či je velmi mizerné, nejsou k dispozici sítě mobilních operátorů či velmi omezeně. A když třeba prší, jako podle předpovědi teď v Nepálu, tak se situace zhoršuje, protože poškozené cesty jsou rozblácené. Je proto velký problém se na místě zorientovat, sehnat si dopravu a dostat se na správné místo. Záchranný tým musí být co nejblíže postiženým, ale zároveň musí být v dostatečné vzdálenosti od nebezpečných oblastí. Třeba od poškozených budov či míst, kde hrozí přepadávání, loupeže vybavení a potravin, protože v zemi většinou po zemětřesení panuje chaos. Chybí tam voda i potraviny.
S dopravou a logistikou si musí Česko poradit samo?
Nejhorší to mají týmy, které do země dorazí úplně první, protože ty si musí poradit sami a zároveň musí pomoci ostatním týmům, které dorazí následně. Předpokládá se, že první tým zřídí pro ty ostatní například na letišti či jiném přístupovém místě, třeba přístavu nebo hraničním přechodu, přijímací kancelář, jež se snaží navázat kontakty s místními a vytipovat, kam by se týmy po přicestování mohly uchýlit. Řeší také skladování materiálu i vybavení a registruje ostatní týmy, aby o nich byl přehled.
Koordinace už v Nepálu funguje?
Koordinační tým už v zemi je. Zřídila ho Organizace spojených národů. Jde o profíky, kteří cestují po celém světě a jsou v pomoci velmi zkušení. Oni si přebírají přijímací centrum na letišti a vytváří koordinační centrum, které ve spolupráci s místními koordinuje mezinárodní pomoc. Důležité také je, že dělají průzkum, kolik je čeho a kde potřeba. Většinou jde o stany, lůžka, spacáky...
Záchranáři musí mít s sebou vše, co budou v zemi potřebovat?
Ano, tým musí být soběstačný podle toho, v jaké kategorii je klasifikován. Například vyhledávací a záchranný tým musí být připraven přežít deset dnů, aniž by od místních cokoliv potřeboval. Vyjma tedy dopravy a pohonných hmot, protože ty je obtížné přepravovat letecky. Potřeb se ale snažíme mít co nejméně, abychom postiženou stranu nezatěžovali.
Například pitou vodu tedy mají?
Tu si vezeme s sebou. Stejně tak jídlo. Jde o balenou stravu, jakou používá armáda.
Jak systém funguje, aby záchranáři nebyli přehlceni pacienty, kteří čekají na pomoc?
Češi na místě postaví v podstatě malou polní nemocnici, kam někdo musí zraněné přivézt. Lékaři a zdravotní sestry je pak roztřídí podle předem dané metody, takzvané triáže, při které rozhoduje závažnost zranění. Zároveň se musí navázat spolupráce s místními, co se týká obětí. Tedy toho, jak se s nimi má zacházet a komu se mají předávat. Je to poměrně složité a jde o velkou a neustálou výměnu informací. Proto bývají pravidelné mítinky, kde se na určeném místě sejdou zástupci mezinárodních týmů. Domlouvají se, sdělují si výsledky a poznatky s tím, co by bylo potřeba vylepšit a o co je potřeba ještě zažádat. Jde o poměrně dobře fungující systém.
Zdravotnické zařízení v místě funguje nepřetržitě?
To většinou záleží na bezpečnostní situaci. Pokud je špatná, nedá se většinou pracovat v noci. Pokud je dobrá, pak záchranáři jsou schopni se vystřídat a mohou pracovat nonstop.
Do Nepálu míří lékaři, zdravotní sestry a hasiči. Proč jsou v týmu i oni?
Hasiči zajišťují veškerou podpůrnou činnost. To znamená, že mají za úkol výměnu informací. Musí pomoci také se zajištěním dopravy, zásobováním, postavením stanu, provozem tábora včetně toho, aby v něm fungovala elektřina. Pomáhají také s organizací příchozích zraněných či s jejich přepravou na nosítkách.
V jakém jazyce záchranáři komunikují?
V angličtině. To je mezinárodní řeč záchranářů. Kdokoliv na místo katastrofy přijede, tak umí anglicky. Nemusí to být zrovna shakespearovská angličtina, ale taková ta běžná záchranářská ano, aby se domluvil s dalšími záchranáři i místními.
Zemětřesení v Nepálu (25. 4. 2015)
Jak dlouho jsou zdravotníci schopni v terénu vydržet?
Bez problému by to mělo být 14 dní. Samozřejmě se předpokládá, že bude potřeba doplňovat léčiva a zdravotnický materiál, ale to je závislé na dopravě. Pokud by tam z České republiky letěl speciál, je možné některé záchranáře vystřídat. Ale předpoklad je, že ten tým ve stejném složení bude na místě pracovat minimálně 14 dnů, což by neměl být problém z hlediska materiálu či lidí.
Je to velmi emotivní práce, při které pociťujete silné uspokojení
Vy sám máte zkušenost z Pákistánu. Co je pro záchranáře v místě katastrofy nejtěžší?
Nejtěžší je začátek. Zorientovat se, dostat se na správné místo a začít pracovat. Všechno ostatní už je potom snazší.
Vidíte zničenou zemi, mrtvé, raněné. Jak jsou na tom záchranáři z hlediska psychiky?
Na takovou situaci jsme samozřejmě připraveni. Máme k dispozici pomoc psychologů, kteří s námi nejsou na místě, ale pomáhají nám po příjezdu zpět. Každý záchranný sbor má vlastní psychology, kteří jsou vycvičeni ve zvládání posttraumatického stresu, aby nedošlo k vývinu posttraumatické stresové poruchy.
Je těžké vyrovnat se s tím, že záchranář musí rychle opustit domov?
Na to jsou samozřejmě připraveni. Účast v traumatýmu je dobrovolná a všichni s odjezdem počítají a mají to zařízené v životě tak, že mohou ihned odjet. Mezi zdravotníky i záchranáři je účast na takové práci velmi prestižní záležitost. Také je nás při tréninku mnohem více než těch, kteří do zahraničí nakonec vyjedou.
To znamená, že trénuje třeba stovka lidí a do Nepálu jich pak jede 34?
Záleží na tom. Třeba vyhledávací záchranářský tým má 64 lidí. Jedna součást týmu je v Praze, druhá v Ostravě. Pravidelně trénujeme a scházíme se na cvičeních. To další nás čeká v červnu.
Zaberou cvičení hodně času? Dá se stíhat ještě běžná činnost hasiče?
Nějaký čas to zabere, ale dá se do zvládnout a skloubit to. Je to navíc dobrovolné, takže když někdo nestíhá, nemusí v týmu být. Nebo jej na čas, třeba kvůli rodinným poměrům, opustí.
Vy pořád ještě se záchranným týmem trénujete? Zkušenost v Pákistánu vás neodradila?
Ne, naopak. Ta zkušenost byla velmi dobrá. Prožili jsme tři týdny, kdy jsme měli pocit, že děláme něco velmi smysluplného. U lidí, kteří jedou do Nepálu to bude zcela jistě stejné. V případě vyhledávacích týmů je velkou motivací každý člověk, kterého se podaří najít živého pod sutinami. U zdravotnického týmu je velmi motivující to, když se někoho podaří ošetřit, zbavit bolesti a on odchází, byť ovázaný. Je to velmi emotivní práce, při které pociťujete silné uspokojení.
Podívejte se, jak balí český traumatým (27. dubna 2015):
