Pouze těchto několik slov stačilo, aby ještě tentýž večer byl starosta Zálezlic Josef Šulc neoprávněně napaden přímo mluvčí a ředitelkou odboru tisku a public relations ministerstva vnitra slečnou Mgr. Gabrielou Bártíkovou.
To zřejmě nestačilo a tak pro jistotu celý další den probíhalo v médiích vyjádření samotného prvního místopředsedy vlády, ministra vnitra a předsedy Ústředního krizového štábu Mgr. Stanislava Grosse o tom, jak starosta Zálezlic nemluví pravdu a oni mají proti němu důkazy.
Nikdo se nezajímal z jakého kontextu byla tato slova vytržena, že starosta názorně ukazoval obrovský rozdíl výšky povodňové vlny ohlášené a té která skutečně přišla, že lidé za Zálezlic, včetně starosty, se připravovali na stoletou vodu, sami si zajistili pytle i písek, stavěli bariery, ti kteří mohli, odnášeli věci do pater domů - zbytečně,
informace, které starosta dostal, ani v nejmenším neodpovídali realitě, voda byla snad tisíciletá.
Aby toho nebylo málo, na základě již zmíněných slov začala věc prošetřovat policie z vlastní vůle, aby se podle slov ministra Grosse zjistilo, kdo spáchal trestný čin. Ano, ten, kdo spáchá trestný čin, by měl být odhalen, s tím musí každý souhlasit, ovšem když policie zjistila, že starosta Zálezlic nic špatného nespáchal, už není žádný jiný viník třeba. Proč taky, jediná Grossova obava byla, že starosta Zálezlic napadl státní aparát. A co kdyby se pak také přišlo na to, že někdo ve státní funkci nesplnil svoji povinnost?
Ministr Gross dodnes ve svých prohlášeních naprosto ignoruje skutečnost, že starosta Zálezlic poukázal na to, že byl špatně informován, a nikoli na to, že informace neměl včas. Ministr Gross nadále nesmyslně tvrdí, že starosta nemluví pravdu a záměrně vybírá jen některá slova, ke kterým si doplní svůj monolog. Tvrzení ministra Grosse je také zarážející tím, že se nechal o vyšetření v této věci informovat.
Zůstává otázka: Proč Gross usiloval o tak velkou medializaci, aby křivě nařkl člověka, který právě se svými nejbližšími přišel o domov, již několik dní byl nevyspalý, čekal ho pokračující maratón práce a starostí a několik týdnů přespával v kanceláři na židlích bez chvilky volna a soukromí. Kdo to neprožil, nedokáže si takovouto situaci ani představit.
Ovšem ublížit takto postiženému člověku ještě v době valící se povodňové vlny naší republikou se povedlo snad jen ministru Grossovi.
Místo odpovědi na otázku první, vyvstává otázka druhá: Lze ignorovat ten chlapecký úsměv, který má stále větší moc?
