Ba v těchto volbách se počet ženských kandidátek ve všech stranách viditelně zvýšil a totéž platí pro celkovou politickou angažovanost žen.
Tyto volby se konají, protože když strana AKP, konzervativní strana, která je teď u moci, jmenovala svým kandidátem na prezidenta ministra zahraničí Abdullaha Güla, sekulární elita země se vyděsila.
O Güla nešlo; problémem byla jeho žena. Kdyby byl Gül zvolen prezidentem, Turecko by mělo poprvé první dámu s šátkem na hlavě.
Pozdvižení kvůli šátku
Šátek Gülovy ženy byl interpretován jako symbol nadcházejících temnějších časů. Nosí-li šátek první dáma, argumentovala sekulárně smýšlející elita, mohlo by to podrýt celý sekulární systém.
Následovalo bezprecedentní politické pozdvižení včetně masových demonstrací v rozsahu, který dříve nebyl zaznamenán. Vzrušeně se hovořilo o možnosti vojenského puče a armáda se znovu projevila jako vlivný politický aktér.
Během celého dění byly v popředí turecké ženy. Především pozápadnělé, modernizované a sekulární Turkyně se jevily jako odhodlané projevit svou opozici vůči existenci "těch druhých" tureckých žen.
Genderové otázky byly v tureckém národním státě vždy podstatné. Kemalismus (přesvědčení spojené se zakladatelem moderního Turecka Mustafou Kemalem Atatürkem) je mezi všemi muslimskými reformními hnutími ojedinělý v tom, že přetvořil nejen sféru veřejnou, ale i soukromou – doménu matek, manželek, sester a dcer.
Ve 20. a 30. letech 20. století – v době Atatürkovy vlády – se ikonou moderního, sekulárního režimu stala "nová turecká žena".
Sekularismus
Turecko svůj kemalistický systém přijalo nedlouho poté, co Francie etablovala svou sekulární republiku. Rozdíl mezi tím, co Francouzi nazývají laicité, a sekularismem, zde není jen jazykovou nuancí.
Náboženské symboly a odkazy tu byly z veřejné sféry do velké míry odstraněny a náboženství se považuje za soukromou věc. Mnozí Turci, kteří prvně cestují do USA, jsou skutečně zaskočeni tamní religiozitou.
Je udivující vidět náboženské symboly a výroky u vchodů do veřejných budov, na penězích či v soudní síni.
Matka ano, dcery ne
V Turecku se šátek zakrývající hlavu nepovažuje za banální symbol. Osmdesát let po založení republiky tkví potíž se ženami nosícími šátky na hlavách v tom, že nezapadají do obrázku moderní turecké ženy.
Na první pohled se zdá, že turecké ženy rozděluje obrovská mentální, kulturní a politická propast. Když se však podíváme blíže, tato propast začne být iluzorní.
V každodenním životě se tyto dva typy Turkyň prolínají víc, než se obvykle předpokládá. Není neobvyklé, aby jedna sestra šátek nosila a druhá nikoliv nebo aby šátek nosila matka, ale její dcery ne.
Záporná odpověď
Při procházce zalidněnou istanbulskou ulicí uvidíte, jak se ženy se zakrytou i s odkrytou hlavou nenásilně – bezmála přirozeně – mísí. Proč potom není možné dosáhnout podobného sesterství v říši politiky?
Nedávný průzkum veřejného mínění ukazuje, že mimo svůj domov si v Turecku zakrývá hlavu kolem šedesát procent žen. Znamená to, že šedesát procent nosí závoj? Znamená to, že všechny podporují islámský fundamentalismus?
Odpověď na obě otázky je záporná. Jako spisovatelka se při psaní v turečtině setkávám s více než osmi různými názvy popisujícími šátek na hlavu. Yemeni, türban, eşarp, çarşaf... Každý je jiný. Různé ženy nosí šátek z různých pohnutek.
Některé jej mají ze zvyku nebo z tradičních důvodů, nikoliv kvůli náboženství. Pro jiné je motivace politická. Ne všechny ženy nosí šátek kvůli náboženskému konzervatismu. A ne všechny ženy s šátkem na hlavě jsou "nevzdělané" a "utiskované".
Šedesát nebo jedenáct procent?
Tato spletitost se však kvůli pojmu "závoje" vytrácí. Jestliže neděláme rozdíly a přehlížíme nuance, skončíme u přesvědčení, že šedesát procent tureckých žen nosí závoj.
Tentýž průzkum však odhalil, že podíl žen, které si hlavu zakrývají úplně a spíše z politických než tradičních důvodů, tvoří jen jedenáct procent. Věnujeme-li pozornost jemným odlišnostem, vzniká obrovský rozdíl – rozdíl mezi tvrzením, že šedesát procent žen nosí závoj, a výrokem, že jej nosí jedenáct procent žen.
Tato spletitost se vytrácí nejen u západních pozorovatelů, ale také u turecké elity. Poněvadž ideologické rozbroje se tu podle všeho točí kolem ženských těl a šatů, nadešel snad čas přestat se tázat "Jak by měla vypadat ideální turecká žena?" a začít se ptát "Měl by vůbec existovat ideál turecké ženy?"
Složitá země
Ostatně pluralismus není jen politický princip; jde rovněž o zásadu, která se ve svobodné společnosti vztahuje na jedince – na muže i ženy.
My v Turecku se už přes 150 let snažíme vypořádat s otázkou, zda islám může existovat v soužití se západní demokracií. Po 150 letech westernizace a modernizace je odpovědí, s níž přicházíme, jednoznačné "ano".
Turecko je složitá země s četnými dilematy. Jeho ženy pnutí jak urovnávají, tak vyostřují.
