Kromě obecné fráze, že Česká republika musí mít v Evropě reálný vliv na dění, pan ministr zahraničí bohužel nesdělil, v čem národní zájmy spatřuje. Dostatek podnětů k přemýšlení však obsahují jeho úvahy, jakými prostředky a cestami chce národní zájmy hájit.
Jako výhodnou pro reálný vliv na dění v Evropě vidí pan ministr zahraničí tzv. komunitární metodu rozhodování v rámci Evropské komise, v níž prý bude mít každý stát jednoho zástupce. Není ovšem jasné, jak mají být prosazovány v Evropské komisi české národní zájmy. Smysl existence Evropské komise je přesně opačný - evropská komise má hájit zájmy evropské integrace. Členům Evropské komise zakazuje smlouva o založení Evropského společenství přijímat pokyny členských států.
Do protikladu ke "komunitární metodě rozhodování v rámci Evropské komise" staví pan ministr tzv. "mezivládní model", po němž prý tak často volají představitelé ODS a který je prý založen na vůdčí úloze Evropské rady. Rozhodování v Evropské radě je podle pana ministra pro Českou republiku méně výhodné z toho důvodu že v Evropské radě má (podle pana ministra) Česká republika například několikanásobně méně hlasů než Německo. Není to pravda. Evropská rada přijímá svá rozhodnutí konsensem, tedy na základě souhlasu všech členských států. Pan ministr zahraniční patrně zaměnil Evropskou radu s jiným orgánem, s Radou Evropské unie (nazývanou též Rada ministrů), kde se skutečně o některých věcech rozhoduje váženým hlasováním, při kterém mají členské státy nestejný počet hlasů v závislosti na počtu obyvatel.
Jsem poněkud skeptický k možnostem prosazování národních zájmů metodami pana Svobody. V Evropě platí, že neznalost neomlouvá. Kdyby si článek pana ministra přečetli v Bruselu, patrně by si pomysleli něco o českém švejkování.
Své úvahy o prosazování zájmů České republiky v institucích evropské integrace doprovodil pan ministr zahraničí ideologickým exkursem, ve kterém dospěl k závěru, že evropští federalisté na jedné straně a zastánci Evropy národních států jsou nositeli (cituji) "velmi extrémních koncepcí".
Myšlenkový střet mezi zastánci Evropy národních států a eurofederalisty je vyvolán současným vývojem Evropské unie. Evropská rada jako vrcholný politický orgán evropské integrace přijala v roce 2001 rezoluci, kde prohlašuje, že "není pochyb o nezbytnosti Evropskou unii reformovat" a že "je třeba řešit problematiku demokratického deficitu". Co se míní demokratickým deficitem? Evropská unie je společenstvím demokratických států, které chrání a rozvíjí základní hodnoty lidských práv a vlády zákona. Problém demokratického deficitu se týká pouze vnitřního uspořádání vztahů v evropských společenstvích. Jejich nejdůležitějšími orgány jsou Rada Evropské unie a Evropská komise, které při své činnosti nemohou být kontrolovány parlamenty členských států do té míry, jaká je obvyklá v ústavách členských států. Evropský parlament, který by v kontrolní roli měl národní parlamenty nahradit, nemá ve vztahu k Radě Evropské unie a k Evropské komisi zatím dosti pravomocí k tomu, aby se mohl důsledně zhostit této úlohy.
Podstata problému demokratického deficitu spočívá v příliš silné pozici exekutivních orgánů, která není vyvážena parlamentním vlivem. To vyplývá z geneze evropské integrace, která se vyvíjela na bázi mezinárodních organizací. Současné uspořádání Evropské unie má nejblíže ke třetímu hlavnímu myšlenkovému proudu, který se podílel na vytváření evropské integrace, k tzv. funkcionalismu.
Diskuse mezi zastánci Evropy národních států a eurofederalisty se zabývá cestami vedoucími k odstranění demokratického deficitu v Evropské unii a nikoli evropským superstátem, jak popisuje pan ministr zahraničí svoji představu federální Evropy. Podle zastánců ideje Evropy národních států je možno demokratický deficit odstranit jedině oslabením nadnárodních orgánů evropské integrace, z jejichž činnosti a postavení vzniká demokratický deficit. Eurofederalisté nechtějí nadnárodní orgány demontovat, ale lék na neduh demokratického deficitu spatřují v postupném prosazování prvků skutečné státnosti do struktur evropské integrace, čímž by došlo k vyvážení exekutivy a parlamentu.
V roce 1946 navrhnul Winston Churchill "utvořit Spojené státy evropské, jejichž základem by bylo partnerství Francie a Německa" a poté se stal předsedou Výboru pro Spojené státy evropské. Nu, Winstona Churchilla obviňovali z extrémismu mnozí a pan ministr Svoboda možná ani netuší, do jaké úctyhodné společnosti se zařadil svými tirádami o extrémistických federalistech. Svobodovi údajní extrémisté tvoří početnou skupinu poslanců Evropského parlamentu a patří mezi ně mnoho europoslanců z tzv. Evropské lidové strany, ke které se hlásí i Svobodova KDU-ČSL.
Největší evropský projekt uplynulého desetiletí, zavedení společné evropské měny, je postaven na myšlenkách, které mají k eurofederalismu velmi blízko. Evropská centrální banka má federální strukturu. Je podle pana Svobody také euro dílem extremistů?
Pan ministr Svoboda odpovídá za způsob, jakým jsou v současné době utráceny stovky milionů korun ze státního rozpočtu na vládní kampaň pro podporu vstupu České republiky do Evropské unie. Díky dosud nedostatečně vysvětleným příčinám, patrně z důvodů uměleckých, se hlavním symbolem této kampaně stal motiv evropské vlajky s devíti hvězdami. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby na evropské vlajce nebylo hvězdiček dvanáct.
Chtít prosazovat národní zájmy v evropském orgánu, ve kterém je to výslovně zakázáno, bránit se proti přehlasování v jiném orgánu, který rozhoduje na základě jednomyslnosti, označovat hlavní myšlenkové proudy evropské integrace za extrémismus, propagovat evropskou integraci vlajkou s devíti hvězdami - to je jako hrát fotbal se šišatým míčem. Dá se to, ale nestojí to za moc. Z kopálistů čutajících do šišatého balónu vyrostou pořádní fotbalisté leda náhodou.
