Připočítat musíme i další jména: Georgije Dobrovolského, Vladislava Volkova a Viktora Pacajeva v lodi Sojuz 11, dále Francise Scobeeho, Michaela Smithe, Judith Resnikovou, Ellison Onizuku, Ronalda McNaira, Gregoryho Jarvise a Christua McAuliffovou v raketoplánu Challenger.
Za těch 42 let, co člověk létá do vesmíru, ztratily své životy na palubách kosmických příbytků na dvě desítky lidí. Ale musíme k nim připočítat i stovky vědců, techniků, dělníků a čekatelů kosmických výprav, kteří zahynuli během havárií raket a motorů, neštěstí s padáky či s palubními aparaturami anebo při výcviku. O nich se často ani nepíše, protože se to většinou považuje za běžné "pracovní úrazy".
Naproti tomu zprávy o "pracovních úrazech" sovětských-ruských kosmonautů a západních astronautů se dostávají na prvních stránky novin a do živého vysílání rozhlasu a televize – vzrušují celý svět. Proč takový rozdíl?
Výpravy kosmonautů a astronautů jsou totiž špičkou snažení lidstva pronikat do vesmíru. Všichni tihle muži a ženy jsou vycvičeni k řešení všech myslitelných havarijních situací, létají na strojích, které byly všemožně odzkoušené a jejichž systémy jsou mnohonásobně zálohované.
Prostě jak posádky, tak jejich plavidla by měly být vzorem dokonalosti. Avšak přece jenom se najdou slabá místa, k tomu se přidají náhody a nedokonalosti, s nimiž nikdo nepočítal – a to přivádí kosmonauty a astronauty do nebezpečí.
Proto se udusili tři muži při požáru kabiny Apollo během pozemních zkoušek, proto spadl jako kámen Sojuz 1 s velitelem, proto se předčasně otevřely vyrovnávací ventily v lodi Sojuz 11 během návratu, proto vybuchly raketoplány Challenger a Columbia.
Ovšem na druhé straně jiní vycvičení lidé na palubách kosmických strojů a v řídících střediscích dokázali kritické situace zvládnout – přivést k Zemi těžce poškozené Apollo 13 z jeho cesty k Měsíci, uhasit oheň na palubě orbitální stanice Mir, havarijně přistávat s loděmi Sojuz.
Žádný člověk není natolik dokonalý, aby dokázal postavit naprosto bezpečný stroj a také ho naprosto bezchybně obsluhoval. Žádné lidské snažení se neobejde bez obětí. To víme všichni.
Je samozřejmé, že každé takové neštěstí vyvolá vlnu kritiku – spravedlivé i nespravedlivé. Zpozdí vývoj navazujících projektů, v tomto případě hlavně Mezinárodní kosmické stanice ISS. Ovšem současně přivádí odborníky k nalezení a odstranění dalších slabých míst – tím možná předcházejí tragédiím ještě větším. To je zkušenost z projektů Sojuz, Mir, Apollo i raketoplánu.
Všichni musíme mít na paměti slova Virgila Grissoma z memoárů, které dopsal krátce před svou tragickou smrtí v kabině Apolla na mysu Canaveral: "Jestliže zahyneme, ať se s tím lidé smíří. Děláme riskantní povolání. Ať už se s námi stane cokoliv, doufám, že se tím nezdrží projekt. Dobývání vesmíru stojí za to, aby člověk riskoval život."
 Posádka raketoplánu Columbia v "pracovních" oblecích před odletem. |
