Vykládat zákony je v demokracii vždycky obtížné, ale mezi různými metodami je jedna, která právní stát zdobí: paragrafy - ať už jsou napsané jakkoliv - se vykládají podle svého účelu. Tedy proč je zákonodárce kdysi napsal a k čemu dnes mají sloužit.
Pokud soud rozhodoval, zda David Rath mohl čerpat poslanecké náhrady za reprezentaci, stravu a dopravu v době, kdy seděl ve vazbě, nemohl se této otázce vyhnout: Proč vůbec poslanec náhrady dostává? Proč je dostávat má? K čemu mají sloužit? Proč vůbec v zákoně něco takového je?
Jedna věc je, že podle předpisů náleží náhrady paušálně každému poslanci. Nemusí se vyúčtovávat. Stejně cenný je však poznatek, že náhrady na reprezentaci slouží ze své podstaty na reprezentaci. Účelem náhrad na dopravu je nahradit výdaje na dopravu a za stravné se má - poměrně nepřekvapivě - platit strava. Právě proto náhrady vznikly, proto s nimi počítá zákon. A předpokládá se, že s nimi každý poslanec naloží řádně - tedy tak, jak má. Způsobem, ke kterému jsou určeny.
Sněmovna musí doplatit Rathovi náhrady 280 tisíc za dobu ve vazbě |
Soudce se ve svém odůvodnění zabýval zástupnou otázkou, zda je vazba srovnatelná s výkonem trestu, dokonce potřeboval zopakovat samozřejmost, že u Ratha platila presumpce neviny.
Nezdá se však, že by si dlouho lámal hlavu s otázkou, proč zákonodárce před mnoha lety poslanecké náhrady zaváděl. Odpověď na ni vyplývá z již zmíněného účelu náhrad a je v logickém rozporu s tím, aby náhrady dostával poslanec ve vazbě. Ten by náhrady řádně využít nemohl. Nikam nejezdil, nikde nereprezentoval, jedl z eráru. Jedinou možností, jak by s náhradami mohl naložit, by tedy bylo použít je v rozporu s jejich účelem. Proto je dostat neměl.
K tomu, aby soud dokázal překročit úzký rámec psaného slova a normu interpretovat velkoryseji, než kam ho zavádějí strohé právnické věty, potřebuje určité sebevědomí. To v Česku několikrát prokázal například Ústavní soud, když třeba v roce 2009 odložil formálně správně vyhlášené předčasné volby, které sledovaly jiný účel, než je řádný výkon volebního práva (více čtěte zde). Obecné soudy však tuto odvahu často nemají - už proto, že by jejich rozhodnutí nemuselo tak snadno obstát u vyšší instance.
V případě Rathových náhrad nezvítězil rozum ani u odvolacího městského soudu. Proto by stálo za to, kdyby se podařilo dát celou věc posoudit ještě o patro výš - skrze dovolání k Nejvyššímu soudu. Větší soudní šajba by mohla najít větší odvahu vpustit do interpretace psaných norem rozum.
