Němcová byla jednou z prvních signatářů a později i mluvčích Charty 77. Vždy pomáhala slabým a bezmocným. Spoluzakládala Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), tedy organizaci, která pomáhala obětem komunistického bezpráví. Za své názory čelila za minulého režimu pronásledování, výslechům a domovním prohlídkám.
„Vždycky mi byli blízcí lidé ublížení a potřebující pomoc,“ říkala. Svobodomyslnost, smyl pro spravedlnost a vlastenectví zdědila asi po otci, který byl učitelem. Její osud byl od začátku pohnutý. Již ve svých čtyřech letech se musela s rodiči po Mnichovu stěhovat ze svého domova v pohraničí.
Narodila se 14. ledna 1934 v Mostě jako Valtrová. A bylo jí 11, když se tam vrátila. „Na německých domech visely bílé vlajky, což znamenalo, že tam kdokoli může vtrhnout a počínat si tam jako vítěz.“
Vystudovaná psycholožka
V roce 1953 "unikla“ z pohraničí na vysokou školu do Prahy. Studovala psychologii, chodila na bytové semináře profesora Jana Patočky a od něj si odnesla přesvědčení, že nebude žít ve lži. Zde se také seznámila s psychologem a filozofem Jiřím Němcem a roku 1955 se za něj provdala.
Morální vzor a mimořádná osobnost, vzpomínají na disidentku Němcovou politici |
V šedesátých letech se krátce dostala na Západ. Po srpnové okupaci v roce 1968 ujela s rodinou do Rakouska, ale ještě v listopadu se vrátila. V letech pod nadvládou jedné strany pracovala nějaký čas na foniatrii se svým manželem. A hlavně rodila děti, za 11 let jich měla sedm: „Měla jsem pocit, že to je to nejlepší, co se dá v té době dělat. Tomu režimu jsem vychovala sedm vší do kožichu,“ řekla kdysi.
Říkala, že o své děti se v té době ale nebála: „Lidi se o ně postarali, věděla jsem to. Já jsem si dokonce ve vazbě vyseděla automatickou pračku, přátelé nám ji koupili.“
Stála u základu Charty 77
Z podpory undergroundové skupiny Plastic People of the Universe na konci roku 1976 vznikla Charta 77, ve které Němcová viděla cestu, jak si v době normalizačního režimu po okupaci „zachovat identitu a důstojnost“. V roce 1979 byla šest měsíců vězněna v Ruzyni a následně podmínečně odsouzena ke dvěma letům odnětí svobody za podvracení republiky.
Poté jako nepřítel socialistického státu směla pracovat jen jako uklízečka a domovnice. Součástí jejího života se staly výslechy a domovní prohlídky: „Když v pět ráno zazvonil zvonek, bylo to, jako když vás kopne kůň, chodily domovní prohlídky.“ Zatčena byla i v době „Palachova týdne“ v lednu 1989.
Život po revoluci
Po revoluci 1989 krátce působila jako poslankyně Federálního shromáždění, hlavně ale pokračovala v obraně lidských práv a v pomoci slabým či bezmocným. Společně s Olgou Havlovou stála od počátku ve Výboru dobré vůle, který dodnes pomáhá lidem se zdravotním postižením, opuštěným dětem, seniorům a nemocným.
V roce 1992 založila Poradnu pro uprchlíky a Centrum pro otázky migrace, o šest let později dostala od prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy 1. stupně. Mezi ocenění její práce patří i Cena Arnošta Lustiga či čestné občanství hlavního města Prahy.
Věk přijímala jako „zajímavý experiment“. Definitivní. „Připomínám si to, co jsem si říkala jako holka. Varuju se toho, abych hekala, abych, pokud nemusím, nezatěžovala své okolí, abych to zvládla sama.“
„Dana Němcová, žena plného a svobodného života, dnes v ranních hodinách zesnula. Ve svých 89 letech plna svých dnů, jak je psáno. Poctivá, statečná, srdcem a oběma rukama bez váhání vždy připravena k dobrým a odvážným věcem. Kolik lidí se na ní mohlo spolehnout a v jak těžkých situacích,“ připomněl v úterý Sedláček, který se s Němcovou znal od roku 1970.
