Prostějovské speciální síly jsou výjimkou: špičkově vycvičené komando tvoří čtyřicítka civilistů. Veliteli roty Janu Gottfriedovi je šestapadesát, Michal Brych si teprve před rokem odkroutil vojenskou základní službu.
Na české poměry je nezvyklé i to, že tito vojáci v záloze mají u prostějovských výsadkářů, kteří bývají srovnáváni s britskými Special Air Service (SAS) či s americkými Zelenými barety, své učebny, kavalce a také oblečení, torny, vysílačky a zbraně. Prostějovská kasárna jsou náš druhý domov, ujišťují záložníci, ačkoli to zní neuvěřitelně.
"Nač ten údiv? Ti chlapi k nám prostě už patří. A počítáme s nimi i v ostrých akcích," říká velitel speciálních sil Ondrej Páleník. A co vůbec nutí tyhle na pohled již usedlé a často i prošedivělé muže opouštět třikrát ročně rodinu a "protrpět se" nebývale tvrdým výcvikem? Jan Valuch to zdá se vystihl vcelku přesně: "Můj kluk se před časem ve škole učil něco o vlastenectví. A já si najednou položil otázku, co vlastně dělám pro republiku já? Zjistil jsem, že nic, a přihlásil jsem se proto ke speciálním výsadkovým silám."
Romantika služby u speciálních výsadkových sil je ovšem okamžitě v tahu poté, co záložáci došli po mnohakilometrovém pochodu horským terénem k cíli. Pro část z nich je to základna teroristů, ale bývá to i strategická komunikace, pro jiné zase státní hranice.
Pádem z nebe až do té nejsmrdutější žumpy by se dalo nazvat skryté vyhloubení pozorovatelen, z nichž výsadkáři sledují nepřetržitě i několik dnů "důležitý objekt". V této pozorovací zemljance kvůli utajení své mise i spí, jedí a hned vedle vykonávají potřebu do plastových sáčků.
Karel Klinovský, jenž v Kosovu velel prostějovským výsadkářům, má pro takřka nezjistitelné pozorovací zemljanky jediné srovnání: "Žumpa. Nic jiného se jí tolik nepodobá." "Všude je vlhko, puch a špína... teprve teď nastávají chvíle, při nichž se ukáže, kdo kolik ve skutečnosti vydrží a zda o tom neumí jen žvanit," říká zástupce velitele roty záložáků Ludvík Cimburek.
V civilu je tento výsadkář poradcem náměstka ministra obrany Štefana Füleho. To je jeho podřízeným zjevně fuk. Říkají kapitánovi žoviálně Cimbi, ale jinak ho na slovo respektují jako vojáka, který si prošel peklem výcviku amerických Rangers. Rovněž Cimburek je důkazem, že čtyřicítka záložáků není skupina hospodských povalečů, jimž se občas líbí hra na vojáčky.
Nejde ani o trampy, kteří si libují v nácvicích přežití, v nichž vítězí ten, který nejvíc smrdí a má největší bicepsy. Ani tohle pravidlo u záložáků speciálních sil neplatí. Mnozí z nich mají vysokoškolské vzdělání. "Ostatně speciální radiostanici s kódovacími klíči nezvládne jen tak někdo a stejné je to při nočních přesunech, kdy si nevystačíte jen s přístroji nočního vidění - musíte umět číst mapu i přírodu, abyste nezabloudil a nepřivedl skupinu do neštěstí," vysvětluje velitel roty Jan Gottfried (56).
Kondice systémového inženýra je obdivuhodná: stačí svým i o několik desítek let mladším vojákům.
Čtrnáctidenní manévry záložáků speciálních sil, při nichž muži vedle seskoků padákem, bojových střeleb a taktiky "lovili" i teroristy, kteří se snažili propašovat do Česka čtyři kilogramy kobaltu s plastickou trhavinou a rozbuškami, o víkendu skončily. A vám se stále vnucují pochyby o smyslu této poměrně nákladné akce.
Stojí vůbec za to? Velitel prostějovských speciálních sil Ondrej Páleník o tom nepochybuje: "Jsou to jednoduché počty. Česko se, stejně jako například Británie, neobejde bez kvalitní zálohy profesionálních protiteroristických jednotek. Ty, jak víte, odletí zanedlouho do Afghánistánu. A když tu nebudou, může se stát, že schopnosti záložníků cvičených ke zvláštním akcím bude nutné využít.
Například při sledování strategicky důležitých objektů či státní hranice. Po jedenáctém září je možné všechno." Výstižná je i poznámka záložníka Karla Štrougala: "Každý dává vlastenectví najevo po svém. Někdo hajluje, jiný řve Čechy Čechům, my naopak trénujeme proti těm, jimž vadí způsob našeho života."
