Podněstří se v roce 1990 odtrhlo od Moldavska, jeho svrchovanost však žádný jiný suverenní stát neuznal. Dříve bylo území součástí Sovětského svazu. Viktor Šlapakov pochází z města Bendery, před odchodem na vojnu vystudoval technologické lyceum.
„Do tohoto ruského teritoria přesídlili už moji praprarodiče. Děda byl bohatý, měl sady, domy, ale bolševici mu všechno vzali. Přesto tam předci zůstali. Země má svého prezidenta, armádu, ministry, peníze, ale ne svrchovanost. Lidi doteď neví, kam patří, nikdo neví, co bude zítra,“ přibližuje poměry v zemi.
Do Brna přijel poprvé na popud kamarádů, kteří ho k sobě pozvali na návštěvu.
„Chtěl jsem to tady poznat a zjistit, jestli bych se uplatnil. O rok později jsem přijel znovu, zprvu jen se sedmidenním vízem, nakonec jsem zůstal natrvalo. Vypracovat se k tomu, co dělám teď, mi trvalo deset let. Bez znalosti jazyka je člověk uzavřený v komunitě, to jsem nechtěl,“ přibližuje složité začátky dobrou češtinou s přízvukem.
Jazyk se učil z televize. Po necelém roce rozuměl, během dalšího léta se obstojně domluvil. Pátý rok se v baru seznámil s Češkou, s níž nyní čekají druhé dítě. Společně v Brně žili sedm let, nyní bydlí třetím rokem ve vesnici poblíž. „Začali jsme žít společně asi měsíc po seznámení, manželka mi v tomto byla velkou oporou, nikdy jsem se neučil v žádném kurzu. Na gramatiku se teď chystám společně se synem, který nastoupil do první třídy,“ líčí.
Rusko nejsou jen medvědi, vodka a balalajka
Šlapakov organizuje výpravy přátel a obchodních partnerů z postsovětských zemí do Brna a vypráví jim příběhy z historie města. Stejně tak bere české přátele a spolupracovníky do své rodné země. Rád propojuje kultury a odbourává předsudky.
Viktor Šlapakov
|
„Setkávám se s názorem, že Rusko je vodka, balalajka, medvědi, mráz a nic víc. Ale země se od rozpadu Sovětského svazu rozvinula. Kazaši, Rusové či Ukrajinci zase znají v Česku akorát Prahu, Karlovy Vary a Český Krumlov. Při exkurzích Brnem jim vyprávím třeba to, že od dob obležení Švédy zvoní poledne o hodinu dřív,“ líčí.
Oddaný fanoušek hokejové Komety by se chtěl připojit k dobrovolným hasičům. Ve volném čase hraje tenis či badminton. V mezinárodních utkáních fandí Rusku. „Na co si doteď nemůžu zvyknout, je česká chvilka. U nás to znamená minutu či dvě. Tady může chvilka trvat i dvě tři hodiny, je to pro vás zkrátka normální,“ směje se.
Za velkorysé a ojedinělé považuje, že jsou Češi schopni vybrat velké sumy v charitativních sbírkách.
„Jste usměvavý a veselý národ s duší otevřenou k cizímu neštěstí a ochotný pomoci. K pomoci cizincům jste obezřetnější, dřív se říkalo, že Čechům berou práci. Ale to není pravda, pro nás je složitější ji bez znalosti jazyka a kultury získat, musíme se všemu učit znovu,“ přibližuje svůj pohled.
Když pozve k sobě domů kamarády, připraví bohaté občerstvení, jak je zvyklý z Podněstří. „Příchozí se pak hrozně diví, co že to slavíme! U nás je to prostě normální, každé takové obyčejné posezení je pro nás jako svátek,“ přibližuje.
Větu „zvu tě“ chápe jednoznačně. Kdo někam zve, měl by také zaplatit. „Když jsem bydlel s kamarády, pozval nás jeden z nich do hospody. Na závěr zaplatil svá tři čtyři piva a tím to skončilo,“ zarazilo ho. „A obzvlášť za ženu se samozřejmě sluší zaplatit, to mě učili. Tady je na to ale modernější pohled, ženy chtějí ukázat, že jsou nezávislé.“
Důchod u nás pro dva? Dvě stě eur
Do vlasti se vrací každý půlrok, i když to autem trvá celý den. Snaží se podporovat rodiče, kteří dostávají důchod dohromady kolem 200 eur za měsíc. Když ví, že jim něco chybí, koupí to a přiveze.
V novém domově slaví katolické i pravoslavné Vánoce. „Snažíme se doma ctít českou kulturu, ale na druhou stranu i naši ruskou. Chci, aby děti vnímaly oboje a předat jim to. I zvyk společných večeří, který mi vštípili rodiče. Všichni si vzájemně poděkují, políbí se, je to příjemné a práce je oceněna,“ přibližuje.
Manželství uzavřené v pravoslavném kostele v Podněstří jim v Česku neplatí. „Bohužel podle českých zákonů se tady církevní sňatek v cizině neuznává, ale neplatil by ani podněstrovský úřední sňatek, protože je to nepřiznaný stát. Musíme se tady úředně vzít znovu. Hodně lidí to nechápe.“
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům.
|
Překvapuje ho, že ze státních peněz placení úředníci jsou lidem k dispozici jen dva dny v týdnu. „Když něco potřebujete nutně řešit v neúředních hodinách, máte smůlu. Úřady mají striktní lhůty a nepřihlíží k individuální situaci. U nás mají úřední hodiny pro veřejnost každý den,“ srovnává.
Spoustu času ho stálo i vyřizování kvůli jménu. „Do prvních papírů mi napsali počeštěné příjmení, před dvěma lety ale vyšel nový zákon, že cizinci musí mít v českých dokladech totéž, co v pasu, takže jsem musel všechno od řidičáku po smlouvy zase nechat na úřadech upravit. Šlapakov a Shlapakov jsou dva úplně jiní lidé. Syn má první verzi, já tu druhou, už to není sjednocené.“
Chválí naopak fungování české policie. „U nás je kriminalita větší a policie je hodně zkorumpovaná. Přejmenovat milice na policii nestačí, dokud tam budou stejní lidé zvyklí fungovat určitým způsobem,“ kritizuje.
A co obchodníka v Brně vytáčí? „Nedá se to tak říct, kulturu musím přijmout takovou, jaká je. Něco se mi líbí víc, něco méně, ale můžu na to mít tak akorát svůj názor, přece vám nebudu vykládat, že to nemáte dělat, že je to špatně. O tom to je, tolerovat rozdílné zvyky,“ uvažuje nahlas.
Seberte si věci a běžte do Ruska
Občas se setkává s osočováním kvůli okupaci Československa v roce 1968. Politici a média podle něj nevraživost v lidech utužují, když opakují, jak Češi nemohou vpád Rusům dodnes zapomenout. „Já ale za to, co se tehdy stalo, přece nemůžu. Někteří tvrdí, že všechno zlo jde z Ruska a že všechno, co je na východ, je Rusko. I v rodině jsou takové názory. To ale není pravda, je tam patnáct samostatných států,“ vysvětluje.
Jelikož sám zažil v roce 1992 válku v Podněstří, dokáže se vcítit do situace válečných uprchlíků.
„K moci se tam tehdy dostali nacionalisté a řekli Rusům, seberte si věci a běžte do Ruska. Do budoucna nám chtěli zakázat mluvit svým jazykem, takže takhle vypukla občanská válka. Bylo mi 14 let. Létaly nad námi miny, slyšeli jsme jejich svist, schovávali jsme se pod stůl a nevěděli jsme, co bude. Jindy jsme se při náletech schovávali v noci ve sklepě,“ vzpomíná na válečné hrůzy.
Dokáže ho naštvat, když někdo na sociálních sítích nadává a soudí uprchlíky, když nic podobného nezažil. „I z nás tehdy byli uprchlíci, kdo to nezažil, nemůže je pochopit. Nemůžeme šmahem všechny odsuzovat, i když víme, že před válkou utíká jen část a spousta jich jde jen za lepším životem.“
Česko je podle něj jeden ze státu Evropy, kde mají obyvatelé skutečnou jistotu. Mohou mít dlouhodobé plány a vědí, že se splní. Lidé v Podněstří žijí v nejistotě a čekají, registrují náznaky, že by mohlo dojít dalšímu občanskému konfliktu. „I když tady lidé nadávají, tak nehrozí, že by životní úroveň klesla až na dno,“ uzavírá.
