Zdeněk Volf zdolal všechny obtížné plachtařské zkoušky zdatnosti. Je to ostřílený vzduchoplavec závodník, a snad právě proto skromný chlapec. Takto časopis Květy na podzim roku 1953 opěvoval schopnosti třiadvacetiletého rodáka z Klatov, čerstvého vítěze 1. celostátních plachtařských závodů. Mistr republiky při nich vytvořil národní rekord ve volném přeletu, zdolal 477 kilometrů.
A navíc, zdůraznil článek, Volf se poctivě učil na závěrečné zkoušky, krátce po závodech se stal inženýrem agronomem. Odsud i titulek: Dvě vítězství létajícího agronoma.
To pravé vítězství však na Zdeňka Volfa teprve čekalo: 22. listopadu s kamarádem, pilotem Jiřím Wertheimerem, vzlétli s malým strojem z letiště Točná poblíž Prahy. Ve 12.45 nedaleko Železné Rudy přeletěli ve výšce 50 metrů vrchol kopce Roklan a železnou oponu a o něco později bezpečně dosedli v oranici v západním Německu.
Dobrodružství muže, kterého osud přivedl do Brazílie, se rozhodl sepsat tamní novinář Cláudio Rabin. „Je to příběh člověka, který se vzepřel režimu i přesto, že v něm měl jistá privilegia,“ vysvětluje Rabin, který MF DNES pomohl cestu Volfa a jeho kamaráda Wertheimera z Československa zrekonstruovat.
„Nechtěl jsem žít v totalitním režimu. Hodně jsme poslouchali rozhlasové vysílání v angličtině, Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Informace ze Západu nám daly odvahu k útěku,“ vzpomíná po 62 letech Zdeněk Volf žijící dnes v Brazílii.
Vzdušná cesta se mu jevila jako jediná možná. Létal od svých 15 let, navíc se k němu donesly informace o tragických pokusech překonat železnou oponu po zemi.
Na počátku 50. let vznikaly v hraničním pásmu zátarasy, železná opona byla chráněna i ostnatým drátem a vodiči vysokého napětí. „Než pěšky projít tímto chráněným pásmem byla v roce 1953 větší šance uletět. Za předpokladu, že člověk měl nějaké zkušenosti,“ dává Volfovi za pravdu historik Ivo Pejčoch, který se o útěku mladých mužů zmiňuje i ve své knize Útěky za železnou oponu.
Jako vhodný den k útěku se Volfovi a Wertheimerovi jevil 22. listopad 1953. Předpověď počasí slibovala mlhu. „A to bylo na útěk dobré,“ vysvětluje Volf. Na letišti v Točné trávili většinu volného času. Všichni je tu znali, nikdo neměl podezření. 22. listopadu přišli jako obvykle na letiště.
Volf požádal mechanika, aby mu připravil letadlo Piper značky OK ANE K 68 – doplnil palivo a zahřál motor. „Sice mu to přišlo divné, protože nebyl naplánovaný žádný let, ale poslechl,“ líčí Zdeněk Volf. Usedl do kabiny, mechanik nahodil vrtuli. Záhy dorazil Wertheimer a přisedl do kabiny.
„Vyjeli jsme od hangáru, vzlétl jsem, vystoupal a vletěl do vrstvy mraků,“ vzpomíná Zdeněk Volf. Nebál se. Strach se dostavil až později. Muži se museli mít na pozoru, zda se za nimi neobjeví migy protivzdušné obrany. Bylo jasné, že z letiště v Točné okamžitě vyrozumí Ruzyni, aby zahájila jejich stíhání. „Ale ve vrstvě mraků nás najít nemohli. Takové věci jako radary v té době neexistovaly,“ říká Volf.
Horší však bylo, že křídla a motor začaly zamrzat. „Motor vypadával a vydával zvuk, jaký dělají stará auta: pop, pop,“ líčí Volf.
Za hodinu byli na hranicích, pod nimi železná opona. Ostnatý drát a pohraničníci. „Nevím, jestli po nás stříleli. Ale jestli ano, netrefili se,“ říká Volf a dodává, že i nadále raději zůstával ve vrstvě mraků. Stávalo se, že československé migy narušily i německý vzdušný prostor. „Byla studená válka. Každý den umírala spousta lidí. Kdyby nás chytili, pověsili by nás nebo odsoudili k životu v lágru. Jsou věci, které si nepřipomínám rád...“ přiznává.
Oddychnout si mohli, až když přistáli v bramborovém poli v Bavorsku. Německá policie dvojici odvedla na stanici, za dvě hodiny se objevili i Američané (místo, kde přistáli, bylo v jejich okupační zóně) a odvezli je k Berlínu. „Nebyli jsme zatčeni, ale během následujících třiceti dní nás důkladně vyslýchali a chtěli vědět všechno o letišti a vojenském systému,“ vzpomíná Volf. S Jiřím Wertheimerem dostali pěkný pokoj s horkou vodou, dobré jídlo. „Neměli byste odsud odcházet, ale pokud budete chtít, je to na vás,“ řekli jim.
Kam měli jít muži dál? Volfův otec byl Němec, on tedy uměl pochopitelně německy. Kromě toho i anglicky. Vyřídit víza do USA by však trvalo nejméně dva roky. Volf měl ale také strýčka v brazilském Sao Paulu. „Vyřídit si pas do Brazílie bylo snazší, zašli jsme na konzulát a víza jsme dostali okamžitě,“ přibližuje Volf. Jedné noci za Čechy přišli agenti CIA a řekli, že se na cestu musí vydat hned druhý den.
„Převezli nás do Hamburku, odvedli nás do lodní kabiny těsně předtím, než jsme vypluli,“ vypráví Zdeněk Volf. Až později se dozvěděli, že je komunisté chtěli odvézt zpátky do Československa a použít jako exemplární odstrašující případ. Vždyť „spolupracovali“ s Američany...
Cesta do Brazílie trvala dva týdny. V Santosu už na muže čekal Volfův strýček a nastěhoval si je k sobě domů. Díky americkému konzulátu získal brzy Zdeněk Volf práci v jedné americké společnosti. „Abych se naučil portugalsky, kupoval jsem si denně místní noviny, které jsem přečetl od první do poslední stránky. Včetně inzerátů,“ směje se.
Už po roce uměl portugalsky. „Sice ne tak dobře jako dneska, ale už jsem mohl pracovat.“
Šest let strávil v Sao Paulu, dalších šest let v Rio de Janeiru, pak zase v Sao Paulu. A stále pracoval jako chemik v laboratoři. Jen s létáním to bylo slabší. Pořádně se k němu vrátil, až když v 65 letech odešel do důchodu. A pustil se do toho naplno, dokonce překonal 12 brazilských národních rekordů. Dva z nich dosud platí.
Zatímco Volf v Brazílii zůstal a oženil se, jeho kamarád Jiří později odjel do USA. Jak zmiňoval Volf v rozhovoru pro časopis Letectví a kosmonautika, pracoval Wertheimer nejprve v letectví u německého profesora Fockeho, který mu později dal doporučení k práci pro Boeing v americkém Seattlu. „Byli jsme dlouho v kontaktu. Teď už jsme spolu několik let nemluvili. Ani nevím, jestli je ještě naživu,“ říká Volf, jenž dnes žije v Ribeirao Preto, zhruba 300 kilometrů od Sao Paula.
Do Česka se vrátil už třikrát. „Byl to úžasný pocit. Je to krásná země, udělala obrovský pokrok. Není tam bída, máte dobrou kulturu. Kdyby mi bylo třicet, vrátil bych se,“ svěřuje se otec dvou synů. Oba a také vnuka už naučil létat s větroněm.
