V prosinci loňského roku jsme si na školu pozvali dr. Dolejšího z Matematicko-fyzikální fakulty UK, aby nám o fyzice a CERN něco pověděl. Provokoval nás návrhem, ze nejlepší by bylo, abychom se tam sami jeli podívat na školní výlet. Prý je i jinak ve Švýcarsku pěkně. Uvěřili jsme mu a exkurzi v CERN jsem na říjen naplánovala a zařídila. Bůhví jak dopadne, snad dobře. Ale jednoho únorového večera se ozval znovu, zda nemám zájem účastnit se konkurzu na třítýdenní pobytový program pro učitele fyziky středních škol, který CERN pořádá. Podmínky pro možnou účast zněly jasně: schopnost komunikace v angličtině, schopnost práce s běžnými softwarovými aplikacemi, napsat krátký esej o tom, co od programu očekávám. V první euforii jsem se jednoznačně rozhodla, že se konkurzu zúčastním, ale musím přiznat, že když jsem začala psát svůj stručný životopis a formulovala své myšlenky, proč mám zájem se tohoto mezinárodního programu zúčastnit, hluboce jsem uvažovala nad tím, zda jsem se nepřecenila. Ale co se mi může stát jiného, než že mne nepřijmou?
A tak jsem strávila nekonečný večer s anglickým slovníkem v ruce a s velkým hrnkem oblíbeného kapučína na stole, snažíc se vymyslet něco inteligentního a přitom alespoň trochu originálního. Na přípravu všech materiálů bylo jen pár dnů, v úspěch jsem příliš nedoufala. Přesto jsem ale po dva měsíce každý den ihned po příchodu domů nejdříve zkontrolovala nové e-maily. Co kdyby přeci jen!? Koncem dubna jsem se dočkala zprávy od Prof. Mangana z CERN. A...vyšlo to! Ale i nyní byly moje pocity smíšené a červíček pochybností hlodal dále. Zvládnu to? Neudělám ostudu lidem, kteří mne doporučili? Jak obstojím při skoku z Berouna do Ženevy?
A tak nastaly jiné časy. Po příchodu domu ze školy jsem nejen opravovala písemky, připravovala se na hodiny a právě probíhající maturity v mé první třídě, ale hodiny času jsem věnovala práci na počítači, snažila se prokousat základními příkazy Unixu, vytvořit si vlastní www stránku, připravit materiály, které představím v daleké cizině, ale i zajistit si dopravu, pojištění a spoustu dalších nezbytných věcí.
5. července nastal den D, kdy jsem poprvé sama sedla do letadla, v Ženevě se s obrovským loďákem dopravila k bráně areálu CERN, kde mezi vlajkami členských států této mezinárodní instituce vlaje i vlajka česká, pohovořila pomocí rukou a nohou s jen francouzsky mluvící recepční a s napětím jsem očekávala první společné setkání v místní kantýně. Sešlo se 23 učitelů fyziky z členských států CERN a z USA ve věku od 20 do 60 let. Ze začátku první neformální debaty to vypadalo, že docela všemu rozumím, ale po hodině mé soustředění silně ochabovalo, angličtina rodilých mluvčích nabírala na obrátkách a já jsem se snažila zachytit alespoň téma, o kterém tak zarputile diskutují. A k tomu všemu jsme přečkali několik bouří a lijáků chráněni jen jakýmsi jehličnanem, který dešťové kapky propouštěl ne méně, ale se zpožděním. V tu chvíli se mi honilo hlavou leccos, třeba i myšlenky, jsem-li já zcela normální a jsou-li zcela normální ti okolo.
Na druhý den jsem se kupodivu vyspala dorůžova, přestože mne čekal další prubířský kámen. Na společném veřejném představení všech účastníků mezinárodního programu bylo třeba sebrat veškerou svoji odvahu a sebevědomí a předstoupit před zpětný projektor s materiály, kterými chci představit sebe, svou práci, školu i republiku. Dovedete si jistě představit, že ve mne byla malá dušička, ale překonala jsem to. A tak vše dobře dopadlo a já jsem zas o kousek dal. Vím, že není třeba se děsit, ale připravit.
Během následujících tří týdnů, kdy jsme společně trávili veškerý čas, jsem zjistila, že všude na světě jsou lidé vlastně stejní, každý má své radosti i problémy. Někdo toho ví spoustu, ale neumí se prosadit, druhý zas naopak, jeden má rád auta, druhý cirkus a třetí třeba české pivo. Společně jsem probrali spoustu témat, která by jediného člověka ani nenapadla: od platu učitelů, osnov a vybavení škol, přes politickou situaci a rodinné zázemí až k neotřelým příběhům a zážitkům. Oficiálním jazykem byla sice angličtina, ale vytvořili jsme spíše novodobý jazykový Babylon, v němž se neztratí francouzština, němčina, italština, ale ani čeština či ruština.
Nebudu vám podrobně líčit všechny další dny. Celý program se skládal z dopoledních přednášek o částicové a jaderné fyzice, odpoledne a večer exkurze či fyzikální měření, představení různých projektů pro školy i veřejnost a z nekonečné, ale krásné týmové práce na přípravě WWW stránek. Jak se nám to povedlo se můžete sami přesvědčit na internetové adrese: http://teachers.cern.ch . Vlastně jsme pokračovali v tradici, neboť WWW se zrodil právě v CERN.
Občas, ale ne vždy, zbyl během dne i čas na oběd, který je běžné sníst u stolu s vaším lektorem z dopolední přednášky, který učí v USA či Anglii. Když vám to někdo řekne, poznáte, že u vedlejšího stolu sedí například nositel Nobelovy ceny. A protože ani o víkendu nikdo nechtěl být sám, podnikli jsme výlety do nedaleké Jury i vzdálenějších Alp, abychom si protáhli svá ztuhlá těla. Představte si například menší štíhlou Francouzku (tak 150cm, 42 kg), která nese na kopec s převýšením 1200 m obrovský batoh. Později se ukáže, že se vším potřebným i nepotřebným na piknik pro 12 lidi, včetně ubrusu, příborů, skleniček, pití alkoholického i nealkoholického, teplého oběda v termosce a k tomu ještě sýry, chleba, oříšky i čokoládu. Nehovoří to samo za sebe? Věřte, že pak pro mne nebyl nejmenší problém mluvit téměř 3 hodiny s Němcem, když jsme zůstali díky nenadálé bouřce v horách, a tak jsme si nakonec i vyprávěli vtipy. Nevěřila bych, ze to se svou angličtinou dokážu.
Ale musím přiznat, že vše během pobytu nebylo bez problémů a úskalí. Týden jsem strávila za poměrně značné bolesti zubu přemýšlejíc, zda přeci jen budu muset navštívit místního zubaře nebo zda se "vzmužím” a vydržím. Jednou nad ránem jsem se hádala s "inteligentní" kopírkou v místní knihovně. Nejdřív se se mnou vůbec nechtěla bavit. Když se rozhodla, ze tedy snad ano, že začneme, nedařilo se mi ji přesvědčit, aby dělala, co chci já. Sice na mne stále vyzývavě mrkala za doprovodu podivných znaků a zvuků, ale kopie některých kapitol knihy P. C. W. Dawiese “The force of nature” podle mých představ z ní nelezly. Ale věřte, či ne, vavříny jsem si nakonec odnesla JÁ.
A co mi tento pobyt dal a vzal? Rozbila jsem si hodinky, foťák a svůj konvenčni způsob myšlení. Myslím, tedy spíš doufám, že jsem konečně pochopila, ze nelze čekat, ze mi někdo stále bude říkat, co mám dělat, co připravit, co uskutečnit. Když přijde nápad, nezbývá nic jiného než ho zrealizovat a pak se uvidí, jestli se ostatní přidají či ho ocení. Našla jsem bezvadné lidi, přátele z celého světa, nový náboj do další práce i života, ale hlavně jsem si na vlastní kůži ověřila, ze skoro nic není nemožné!
Nakonec mam pro všechny jeden bezvadný tip na zbytek prázdnin či kdykoli jindy, až pojedete třeba na dovolenou k moři přes Ženevu. Vřele doporučuji navštívit v CERNu veřejně přístupnou výstavu Microcosmos, která vám přístupným a atraktivním způsobem pomůže proniknout do tajů hmoty i vzniku Vesmíru. Pro větší skupiny či školní zájezdy je možno si pomoci jednoduchého formuláře snadno dostupného na Internetu objednat i důkladnější exkurzi, například ke kruhovému urychlovači LEP, který je v hloubce 100 m pod zemí a v obvodu měří téměř 27 km. Zcela jistě pak pozměníte svůj možná odmítavý názor na fyziku a fyziky a ověříte si, že 0,38 % z CERNského rozpočtu, které platí naše republika, rozhodně nejsou vyhozené peníze.
