"Co bylo myšleno těmi hrubými závadami, to už zpráva nezmiňuje," říká historik Jiří Bárta z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, který dokument v archivu objevil.
Bárta je autorem nejnovější studie o cenzuře v bývalém komunistickém Československu. Pokus cenzorů omezit vystupování jmenovaných umělců byl jen malou kapkou v moři - ve skutečnosti cenzoři rozhodovali nejen o každém umělci, ale také o každé knize, filmu nebo i pouhém filmovém plakátu.
Proč chtěl komunistický režim bojovat zrovna proti Gottovi a Pilarové? U Pilarové určitě hrála roli emigrace jejího manžela. A o obou si lidé vyprávěli různé historky. Není vyloučeno, že některé z nich "pustila" do oběhu sama tajná policie.
"Spoustu historek si lidi vymysleli. Třeba že Pilarová, Gott a Matuška hráli na plovárně poker o bony. My jsme sice hráli na plovárně karty, ale o penízky z dětské hry. Další historka byla, že jsme my tři močili z balkonu na rumunskou delegaci," říká dnes Pilarová. Podle ní se "soudruzi" báli jejich popularity.
Cenzoři mluvili snad úplně do všeho
Dnes to zní neuvěřitelně, ale každé slovo, které se za komunistické éry objevilo v tisku či televizi, kontroloval úředník-cenzor. Když se mu něco nelíbilo, zakázal to.
Byl to jeden z prvních cenzorských zásahů v tehdy vznikající Československé televizi. Film o 1. máji ukazoval na moskevské tribuně diktátora Stalina a další soudruhy. Jenže jedním z nich byl Berija, později označený za zrádce.
Soudruh a zrádce vedle sebe? Ne, to není možné! Takže přišel na řadu střihač. Ostatně ještě jako tisíckrát poté. Zrádce Berija umizel z filmového pásu v roce 1954. Tehdy se už cenzura rozjela v komunistickém Československu na plné obrátky.
Její obludný rozsah názorně ukazuje nejnovější studie, kterou o cenzuře v padesátých a šedesátých letech zpracoval Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV). "Nejvíc mne překvapil ten obrovský rozsah cenzury, všechno, co mělo být zveřejněno, bylo pod kontrolou.
A také rozsah toho, co vadilo. Někdy byly vytýkány úplné hlouposti, jako že muži ve filmu nosí dlouhé vlasy a dívky příliš krátké sukně," popisuje autor studie Milan Bárta z ÚDV.
Bárta prošel stovky stran historických dokumentů a také práce odborníků, kteří se cenzurou zabývali už před ním, především z Ústavu pro soudobé dějiny. Studie ukazuje, že cenzura byla téměř samostatným oborem - když komunisté v roce 1953 zřizovali nový cenzorský úřad, vyčlenili pro něj celých 18 milionů korun. A naplánovali práci pro 270 lidí.
Na vše dohlíželi sovětští poradci
Té práce bylo dost: další čísla totiž vypadají téměř neuvěřitelně: po jediné prověrce (celkem jich bylo pět) ve veřejných knihovnách putovalo do stoupy téměř 35 tisíc knih! Samozřejmě že se vše dělo pod dohledem sovětských poradců.
"Při ustavování tu byl sovětský odborník, později se konalo několik exkurzí do SSSR na zkušenou," říká Bárta. Někdy však docházelo k naprosto neuvěřitelným situacím: například když se v Týništi nad Orlicí objevila na plakátu kina pozvánka na "Klubíčko grotesek Barona Prášila". Smůla byla, že na tomtéž plakátu bylo hned vedle pozvání na "Rozloučení s Klementem Gottwaldem".
Cenzoři zasáhli neprodleně. Před Baronem Prášilem dostal samozřejmě Gottwald přednost. Podobné zásahy se pečlivě zaznamenávaly jen za rok 1954 jich byly téměř dva tisíce. Cenzurou musel projít každý film, například v roce 1958 nebyl k veřejnému promítání schválen východoněmecký film Nástěnka, který popisoval problémy nástěnkáře, jenž si nevěděl rady s výzdobou. Problém byl v tom, jak ukázal film, že kritika mířila příliš vysoko.
K pikantnímu rozhodnutí dospěli cenzoři v polovině padesátých let, když se rozhodli vyřadit asi 600 divadelních her sovětských autorů. Ukazovaly totiž poměry v SSSR příliš opravdově.
