„Je to tu džungle. Umejt se chodíme do potoka nebo do rybníka. Na záchod, kam se dá. Občas do plastové toiky tamhle na stavbu, když nás nechytnou dělníci,“ ukazuje Jan směrem k silnici na okraji Chomutova. Jsme ve zchátralém areálu bývalých válcoven, kde se povaluje víc vykradených dámských kabelek, než kolik je na budovách zdravých, nerozbitých oken.
Provizorních přístřešků je tu hned několik. Třeba Janův soused, který za ním právě přišel, bydlí opodál – v další stanové osadě. Žijí tu lidé závislí na drogách a alkoholu.
Strážníci mezi odpadky uviděli hračky
Devětadvacetiletý Jan a stejně stará Jana jsou jediní, kdo tu měl dítě.
„Procházeli jsme Vodní ulicí, kde je stanové městečko bezdomovců,“ popisuje Jiří Vaniček, zástupce ředitele Městské policie Chomutov. „Naši strážníci si při tom všimli, že u jednoho stanu jsou dětské hračky a boty,“ pokračuje s tím, že u stanu pobíhali dva psi, jeden byl divočejší a rodiče přiznali, že pes jejich dcerku kousl do tváře. Strážníci informovali sociální odbor magistrátu...
„Přišli policajti a ptali se mě, jestli tu mám dítě. Viděli dětské hračky. Nejprve jsem zapíral, pak jsem to přiznal. Malou kousl pes do tváře, proto skončila v nemocnici, pak nám ji sebrali a je v Klokánku. Psy jsem dal do útulku, protože nebyli očkovaní,“ vypráví Jan.
„Jídlo dostaneme občas od charity, občas chodím na brigády, byl jsem třeba v Praze u Vietnamců, kde jsem tahal zboží ze skladů, to bylo super, měl jsem tisícovku na den,“ líčí Jan, vyučený kuchař. „Ale taky jsem u jinýho Vietnamce vyklízel baráky a boural zdi. To bylo špatný, bral jsem jen čtyřicet korun na hodinu. Jenže když potřebujeme alespoň na jídlo...“ svěřuje se.
Jídlo je pro bezdomovce problém. Dneska budou těstoviny s omáčkou. Z hrnce, kde jsou ještě přilepené špagety na dně. Pro pitnou vodu na vaření chodí na autobusové nádraží, nosí si ji v PET lahvích.
Rodina žije z pěti tisíc
Od státu bere rodina sociální dávky. Donedávna to bylo osm tisíc; když dítě skončilo v Klokánku, přišli manželé o tři tisíce. Teď berou pět tisíc – polovinu ve stravenkách, polovinu hotově.
„Jsou tu mladí kluci, zdraví, schopní pracovat a přitom nejdou do práce. Mají ruce dozadu, jen fetujou, kradou. Těm bych dávky sebral,“ vmísí se do hovoru Janův strýc. Jako každé ráno přišel zkontrolovat, jestli jsou manželé v pořádku. „Já bych tu nebyl ani jednu noc. Tady nevíte, kdy vám nějakej magor poleje stan benzinem a zapálí,“ dodá sedmdesátiletý důchodce.
Jan C. líčí, že to není jen planá obava. „V noci tady pořád někdo šmejdí kolem stanu. Před pár dny nám někdo rozřízl stan, dokonce mi někdo ukradl botu. Chápete to? Jednu botu. Koupil jsem si nový ‚najky‘ a zbyla mi jedna,“ dodává. Na to zašátrá v přístřešku a jako důkaz vytahuje novou polobotku. „Ale jsem připravenej. Teď by si to mohl zkusit,“ otočí se do stanu a zpod matrace vytahuje starý kuchyňský nůž.
Vyhlídky na lepší budoucnost
Jan s Janou na budoucnost příliš nemyslí. Teď se upínají k tomu, aby v říjnu, nejpozději listopadu z „džungle“ zmizeli. „Budu dělat tady v Chomutově v zooparku, krmit zvířata. Jsem zdravej, nejsem chromej, musím pracovat,“ říká Jan. Jeho žena bude od října bydlet u matky.
Dcerka Erika už ve stanu s rodiči nežije. „O dítě je postaráno,“ sdělila mluvčí radnice v Chomutově Denisa Špeilová. „Bylo umístěno do zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči,“ dodala.
Zatím za Erikou smějí rodiče jen na návštěvy. A do doby, než si najdou skutečně byt, se to nezmění. Ten měli naposledy před dvěma lety. „Bydleli jsme v paneláku na sídlišti, v bytě 1+1. Jenže jsem jednou pozval kamarády, všechno jim platil a oni slíbili, že přispějí na nájem. Vykašlali se na mě a já najednou dlužil 13 tisíc na nájemném. Vyhodili nás z bytu, tak jsme šli na ubytovnu,“ vypráví Jan. Když po dvou letech ubytovnu zavřeli, ocitla se rodina na ulici.
Nejasný osud bezdomovecké kolonie
Co bude s lokalitou a se zchátralým a zpustošeným areálem někdejších válcoven, není jasné. Radnice sem podle mluvčí Špeilové posílá strážníky, aby dohlíželi na bezpečnost. Co tady bude dál, město příliš ovlivnit nemůže, areál patří soukromé firmě Z-Group. „Rádi bychom ho prodali nebo pronajali,“ řekl správce Vlastimil Semela. Zatím je ale jen plný křovisek, houští a letitého nepořádku po bezdomovcích.
Ti se vždy po pár měsících o kus přestěhují. Dál od odpadků. Třeba vedle jedné z hal, která za deště slouží jako „palírna“ kabelů, je vydupaný plácek se dvěma stany. V jednom žije starší žena, u vedlejšího se povalují dětské hračky. Chrastítko, plyšák, kterého okousali psi, a postavička z animovaného filmu. „To tu mají sousedi, když za nimi přijde vnučka,“ vysvětluje žena.
Úzké vyšlapané stezky vedou k dalším stanům čtveřice mladých lidí, kteří tu mají ostrého pitbula. „Mercedes, přestaň!“ okřikne blonďatá dívka psa a má co dělat, aby ho udržela. Stejně vyvádí pes, i když odcházíme směrem k zchátralé, zrezlé a vyvrácené bráně areálu. U ní potkáváme mladého muže v kšiltovce a ušmudlané mikině.
„Vy jste sekuriťáci? Vy to tady hlídáte?“ znejistí muž. V levé ruce si nese sáček s tabákem, plastovou krabičku, v pravé natrhané dětské vlhčené ubrousky. „Jo, vy jste novináři,“ zkonstatuje a namíří si to do nedalekého houští.
